Mezi první a druhou vlnou covidu-19 „napsal“ Nikolas Candido audiovizuální dopis svému příteli. V zastřených fragmentech zachycuje digitální i „osmičkovou“ kamerou proměňující se náladu Ria de Janeiro. Přestože život navenek plyne jako dřív, město se pomalu noří do tmy. Stejně jako celá země, kde v nejkritičtější fázi boje s nemocí umíraly až čtyři tisíce lidí denně.

Veřejný prostor v Pákistánu patří mužům. Sebevědomí, s jakým se pohybují ulicemi měst nebo zvedají činky v posilovně, je ale opouští, když jsou konfrontováni s ženskou sexualitou. O ní mimo obraz promlouvá několik anonymních žen. V kontrastu s trefnými obrazy společnosti sevřené patriarchálními konvencemi popisují s osvobozující otevřeností dráždění klitorisu, sex s více muži, pissing i potraty a znásilnění.

Snímek využívá juxtapozice litevské mytologie o domácích božstvech a současné situace v Nizozemsku, kde se lidé kvůli bytové krizi uchylují k přebývání v mobilních přívěsech. Osobní výpovědi obyvatel přívěsové vesničky o jejich osudech a životních filozofiích v kontrastu se záběry na jejich příbytky podávají zprávu o dopadech pozdního kapitalismu na lidskou každodennost, z níž se stará božstva vytrácí.

Snímek se zabývá okolnostmi záhadného zločinu, který se odehrál v roce 1973. Těsně před Pinochetovým převratem byla ve městě Concepción instalována anténa pravicového kanálu č. 5, jež byla posléze za nejasných okolností zničena. O několik dní později bylo nalezeno tělo malíře zavražděného nezvyklým způsobem. Vyšetřování desítky let starého případu ale přeruší koronavirová epidemie... Investigativní film ukazuje současnou pandemii a s ní související izolaci jako hnací motory pro nadměrnou představivost, vznik spekulací i rozplétání zapomenutých záhad.

Středometrážní poetický dokument íránského režiséra Mahdiho Kiasariho zachycuje výjevy z každodenního života malého chlapce Abolfazla, kterému chybí obě ruce. I přes své zdravotní postižení Abolfazl žije plnohodnotný život s rodinou a kamarádkou Setayesh v palmovém sadu u afghánsko-íránské hranice, kam často míří zahraniční návštěvníci za ekoturismem. Oba patří k dětem, které v Íránu žijí bez státní příslušnosti, což pro jejich budoucnost znamená další velký handicap.

Alberto listuje albem s fotografiemi jeho svatého přijímání. Někdo je poškodil. Tvář slavnostně oblečeného chlapce byla ze všech snímků vytržena. Nepříjemné vzpomínky a obsedantní myšlenky stejně snadno odstranit nelze. Existují ale jiné způsoby, jak nad fotkami coby prostředkem stvrzujícím určitou verzi minulosti převzít kontrolu a přepsat jejich význam. Pro Alberta je to samotný tvůrčí akt.

Unikátní nahrávka natočená v roce 1936 v Jižní Africe zaznamenává hlas muže jménem Mukalap, který vybízí Evropany, aby ho vyslechli a uslyšeli jeho rodný jazyk !Ora. Film je odpovědí na Mukalapovu zprávu, kterou režisérka pojala nejen jako vzácný historický artefakt, ale především jako impuls ke komunikaci, pro níž zaniklý jazyk, vzdálený prostor ani uplynulý čas nejsou překážkou.

V předposlední den roku 2020 proběhla na filipínském ostrově Panay policejní akce, při níž bylo zavražděno devět příslušníků tamější domorodé komunity Tumandok. Důvodem byly jejich protesty proti stavbě přehrady. Dokument rekonstruuje samotný incident i jeho historické pozadí za pomocí dřevěných loutek a svědeckých výpovědí žen stále žijících ve strachu a marně čekajících na spravedlnost.