Krátký observační film kolektivu Averklub sleduje každodenní život romských obyvatel v chudé slovenské osadě Rudňany. Výjevy z jejich života doprovází čtený text německého filozofa Friedricha Engelse, jenž v roce 1845 charakterizoval nuzné podmínky irských dělníků v Anglii pojmem „sociální vražda“. Spojením těchto dvou složek vznikla vysoce aktuální studie chudoby, jež jde často ruku v ruce s rasismem a stigmatizací.

Černobílá videoesej vytváří paralelu mezi sedimentací a přeměnou anorganických látek a civilizační migrací napříč historií. Na příkladu společenských uspořádání vznikajících propojováním různých národů v minulosti autor navrhuje alternativní přerámování současného diskurzu o migraci. Esej, pronášenou mužským hlasem s výrazným balkánským přízvukem, doplňují vizuálně podmanivé záběry pohybu zrnek písku.

Domy ve čtvrti Papanin v ázerbájdžánském Baku měly být již před několika lety srovnány se zemí. Zatímco jejich obyvatelé stále marně čekají na demolici a následnou kompenzaci, život čtvrtě plyne vlastním, pozvolným tempem. Černobílý meditativní snímek líčí osobní mikropříběhy o ztrátě iluzí, malých radostech i každodenních střetech s láskou a smrtí na pozadí vyprázdněných ulic. Střípky lidských životů tak citlivě skládají mozaiku místa, které má brzy zmizet.

Poklidná úvaha o příjezdech a odjezdech představuje fragmenty z každodenního života mladého chlapce, jehož největší vášní jsou vlaky. V nitru kubánského venkova se protagonista každý den vydává na vlakové nádraží, kde sleduje přijíždějící a odjíždějící vozy, jež zná lépe než samotní zaměstnanci trati. Snímek pomocí naturalistické práce se zvukem a obrazem simuluje senzorické vjemy a vibrace nádraží.

Babička, matka a dcery. Přestože žily v jednom domě, navzájem si vyměňovaly dopisy. První byl napsán v roce 1994, poslední o patnáct let později. Svěřovaly se v nich se svými nejniternějšími pocity a obavami. Formu dopisu má také tato autobiografická esej, v níž autorka roky čilého dopisování znovu oživuje s pomocí videí nahraných na mobil a vlastnoruční animace. Dialog spolu nevede jen několik žen, ale i minulost a přítomnost, lidé a jejich obrazy.

Vnímavý observační dokument nám dává nahlédnout do každodennosti nevyléčitelně nemocné pacientky. Navzdory paralyzující bolesti a nepříznivé prognóze se nepřestává učit novým věcem a rozvíjet vztah se ženou, která o ni ve dne v noci láskyplně pečuje. Traumatizující předtucha nenávratného odloučení mezi oběma ženami vytvořila silné pouto. Strach ze smrti se tak překrývá s pocitem blízkosti a vděku.

V roce 1908 zahájili argentinští lamači kamenů nejdelší stávku v dějinách země. Dochovalo se jen pár svědectví a žádné obrazové materiály. O šedesát let později o incidentu vznikl hraný film, který ale opomenul, že mezi stávkujícími byly i ženy. Režisérka Azul Aizenberg se proto pustila do napínavého pátrání po fragmentech zapomenuté historie, aby vyzdvihla, jaký význam měla událost pro stále trvající boj za práva vykořisťovaných sociálních skupin.

Svět pouhému oku neviděné krásy nám odkrývá dokument natáčený přes čočku mikroskopu. Jejím prostřednictvím se seznamujeme s různými druhy planktonu, všudypřítomné životní formy, bez které by těžko mohl existovat život na Zemi. Pohybově pestrý projev vodních mikroorganismů doprovází hudba od norské umělkyně Jany Winderen, která při jejím komponování využila zvuky vodních tvorů, pohybu vln či ledovců.

Termín nullo vznikl zkrácením slovního spojení genital nullification, tedy jakéhosi „zrušení pohlavních orgánů“. Označují se tak členové specifické subkultury tvořené převážně muži, kteří si dobrovolně odstranili penis i varlata. Hlavní hrdina Norbert se nám před kamerou odhaluje fyzicky i duševně, a to až do takového detailu, který testuje naše vnímání tělesnosti v její nejrůznorodější podobě.

Superrychlý časosběrný dokument je seskládaný z krátkých záběrů / impresí, které režisér pořizoval v průběhu jednoho kalendářního roku. Formátem připomíná cyklus audiovizuálních básní, kdy obrazovou složku doprovází režisérovy poetické výpovědi a fragmenty rozhovorů. Celým dílem prosvítá snaha uchopit prchavou zkušenost člověka vytrženého z kořenů a nuceně přesazeného do nového prostředí.

Kombinovaný film, v němž se propojují fotografie s kreslenou animací, vznikl jako inscenace výpovědí ženy, reprezentantky střední třídy. Její rodinný život s manželem věčně na cestách za volantem kamionu a vzdalujícími se dětmi se nám předestírá jako série momentů osamění a pokusů se z něj vymanit cestou nevěry. V hlavní roli intimního filmu vystupuje slavná finská herečka Kati Outinen.

Přestože menstruace představuje přirozenou součást života půlky světové populace, v mnoha zemích jde stále o tabuizované téma. Tabu menstruace ukazuje, jak silná je její stigmatizace v Japonsku. Z intimních výpovědí pestrého vzorku žen vyplývá, že neochota tamější patriarchální společnosti vést otevřený dialog o menstruačním krvácení je projevem dalekosáhlejšího problému genderové diskriminace.

Meditativně pojatý experimentální film spojuje ve zvukové stopě výpovědi pěti žen, jejichž život se nějakým způsobem potýká se smrtí. Ať už je to vykladačka tarotových karet, oběť násilného trestného činu, žena obviněná ze čtyřnásobné vraždy, věřící hledající odpovědi ve spiritualitě, nebo žena, která vidí mrtvé. Kulisou pro jejich vyznání jsou jemně stylizované záběry evokující home video.

V červenci roku 1929 zorganizovala v kolumbijské vesničce skupina ševců jednodenní revoluci ve snaze zlepšit životní i pracovní podmínky v zemi. Přestože téměř všechny stopy o události i o revolucionářích, jež si říkali Bolševici Líbano Tolimy, za poslední dekády vymizely, stará pamětnice a anarchistka Aura věří, že jejich boj trvá dodnes. Evokativní hybridní 16mm dokument, v němž se mísí archivní prameny s osobními vzpomínkami, přibližuje historií poznamenané místo, v němž se zastavil čas.

Kwang-Ja si jakožto operátorka korejské linky bezpečí vyslechla za posledních pětačtyřicet let nespočet příběhů zoufalých lidí, kteří byli mnohdy rozhodnuti skoncovat se životem. Jak můžeme pomoci těm, jejichž bolest jsme sami nikdy neprožili? Krátký film sice nenabízí řešení problematiky sebevražd, avšak prostřednictvím evokativních obrazových záblesků umožňuje na chvíli se vcítit do těch, kteří byli smrti tak blízko.

Krátká sociálně kritická mozaika, natočená na 16mm film, sleduje, jak moc se proměnilo společenské smýšlení za poslední dekády a zda jsou rovnost a diverzita v západní společnosti již samozřejmostí, nebo se stále jedná o prázdné pojmy. Film Patricka Tarranta staví do juxtapozice výstřižky z bělošských magazínů minulého století a robotické audiorepliky z online školení o rovnosti, inkluzi a diverzitě pro současné zaměstnance.