Téma filmu jsem měla v hlavě už hodně dlouho
Eliška Děcká 11/6/2019

ROZHOVOR S DIANOU CAM VAN NGUYEN

„I mladí lidé mohou přijít o někoho blízkého, jen se o tom tolik nemluví,“ říká Diana Cam Van Nguyen. Každá kultura se s tématem smrti vyrovnává jinak a po svém. V té západní patří často k nechvalnému zvyku nevyrovnávat se s ní nijak, mlčet, klopit oči, vyslovovat lítost. Snaha tuto křeč aspoň trochu pozměnit a podpořit nějaký (jakýkoliv) dialog na toto nelehké téma byla jednou z hlavních motivací stojících za vznikem krátkého animovaného dokumentu Spolu sami studentky FAMU Diany Cam Van Nguyen (DN). A nejenže se filmu, již od jeho mezinárodní premiéry na prestižním festivalu v Rotterdamu, podařilo tento nesnadný úkol splnit, zvládl při tom cestou posbírat i řadu významných cen – naposledy například zvláštní uznání na festivalu Anifilm. A tou úplně nejčerstvější novinkou je zařazení filmu Spolu sami mezi devět finalistů BAFTA Student Film Awards , které budou udíleny 9. července v Los Angeles.

ED: Spolu sami je momentálně mediálně snad vůbec nejviditelnějším českým animovaným filmem. Psalo se o něm třeba v Respektu a povídání s tebou si mohou čtenáři Kinečka poslechnout například i na stránkách Českého rozhlasu. Jak se vlastně rodila ta úplně prvotní idea propojit téma smrti s animací?

DN: No nejdřív musím říct, že jsem podobný úspěch filmu vůbec, ale opravdu vůbec nečekala. Měla jsem velkou radost, jak se dařilo mému předchozímu kraťasu Malá a nikdy by mě nenapadlo, že by ho Spolu sami mohl, co se ohlasu týče, překonat. Přitom téma filmu jsem měla v hlavě už hodně dlouho. Na střední škole jsem poznala kamarády, kterým umřel některý z rodičů a čím jsem byla starší, stávalo se to více a více lidem. Nejednalo se jen o rodiče, ale třeba i o sourozence. A mně přišlo, že se o tom vůbec nemluví, že i mladí lidé můžou mít podobnou zkušenost – přijít o někoho blízkého – a to i v takhle raném věku. No a potom o mnoho let později, v prvním ročníku magisterského studia na FAMU, jsem dostala zadání „animace a herec“ a to mi přišlo jako skvělá příležitost využít tento námět a zapojit do natáčení přímo i svoje kamarády jako hlavní protagonisty.

ED: Měla si v té době už i jasnou představu, kteří tři konkrétní lidé budou hlavními hrdiny filmu? 

DN: Věděla jsem to hned u dvou z nich, protože s nimi jsem ony události skutečně zažila tehdy na střední škole ve svých sedmnácti, osmnácti letech (jedná se o příběhy sebevraždy a nehody). Pro poslední osobní svědectví ve filmu, které se odvíjel okolo nemoci, jsem se rozhodla až později, protože s jeho hlavním protagonistou Ondřejem, jsem se rovněž seznámila až později. Přitom příběhů nemocných umírajících rodičů bylo v mém okolí více, ale přišlo mi, že právě s Ondřejem jsme si dostatečně blízcí na to, aby se mnou o tématu mluvil otevřeně, a i proto jsem si ho nakonec vybrala.

ED: Jak si sestavovala výběr otázek, které ve filmu sice nikdy neslyšíme, ale určitě byly velmi důležité pro to, aby protagonisty „rozmluvily“, dali jim prostor pro hlubší zamyšlení a osobní reflexi? 

DN: Asi polovina otázek byla stejná pro všechny – třeba jestli si pamatují poslední chvíli s tím člověkem, co se jim vybaví, když se řekne slovo máma nebo táta apod. Druhá část otázek pak byla vždy individuální podle toho, jak se smrt v jejich případě konkrétně odehrála. U prvních dvou osudů jsem už spoustu věcí věděla, protože jsem události s nimi zažila. Už tehdy před lety jsem se s nimi bavila, jak to všechno prožívají. Na druhou stranu jsem se i přesto dozvídala mnoho nových věci, protože ne o všem ses můžeš bavit jen tak v hospodě – třeba o tom jaké měli bolesti, to třeba vystoupilo na povrch až teprve v rozhovorech natáčených pro film. Takže nakonec to pro mě osobně bylo pořád hodně silné a emotivní, i když jsem třeba už některé okolnosti jejich příběhů znala předem.

ED: Kolik zvukového materiálu si nakonec pro práci s animací měla? 

DN: Teď zrovna pracuji na rozhlasovém dokumentu, který z filmu vychází, takže to mám v hlavě docela přesně. Myslím, že dohromady to bylo tak zhruba tři a půl hodiny. Všechny nahrávky, co byly použity ve filmu, se objeví i v tom radiodokumentu, plus je tam i pár výpovědí navíc. Pasáže, které nám třeba při natáčení filmu přišly hodně zajímavé, ale nemohly jsme třeba přijít na to, čím bychom je vhodně vizuálně doprovodili – například když protagonisté mluvili o svých snech. Rozhlasový dokument tak bude o něco delší, dohromady asi 30 minut.

ED: Je pravda, že výpovědi hlavních aktéru filmu jsou často spíše introspektivní něž popisné a i možná proto je ve Spolu sami i několik vizuálně abstraktních pasážích. Jak si k tomuto dramaturgickému rozhodnutí dospěla?

DN: Mě bylo od začátku jasné, že kdybychom celý film jen přemalovali, nebude to tak dobré a pro diváky zajímavé. Ale je pravda, že cesta k finální podobě oněch abstraktních pasáží byla velmi, velmi dlouhá. Vlastně ještě během hrubého střihu byla na mnoha místech jen prázdná černá pole. Pořád jsem nemohla přijít na to, co by tam mělo být a rozhodnutí pořád odkládala. Věděla jsem, že chci abstrakci, ale konkrétněji jsem si s tím nevěděla rady. A pak mě zachránila kamarádka, animátorka Magda Kvasničková, jejíž abstraktní film Hypnagogia jsem znala a moc se mi líbil. A Magda byla zase naštěstí nadšená z toho mého hrubého sestřihu. Nakonec je ve filmu asi 6 abstraktních částí, z toho u 3 jsem jí řekla, jak bych si to asi představovala já, a ve zbytku jsem ji nechala naprosto volnou ruku. Takže Magda má na výsledné podobě filmu opravdu velký podíl a jsem jí za to moc vděčná.

ED: Zmínila si ono „překreslování“ natočeného materiálu, které ale podle mě není jen překreslováním, protože film výrazně vizuálně stylizuje. Měla jsi předem nějakou jasnou strategii, jak k téhle časově náročné ruční technice přistoupit nebo jsi postupovala spíše pocitově? 

DN: Spíše pocitově. Jediný systém, který jsem měla, byla tabulka, do které jsem si každý den zapisovala, kolik jsem toho stihla. Napsala jsem si třeba, že jsem tři hodiny dělala těchto 30 framů a že jsem kreslila třeba jen hlavu. Taky jsem mívala obvykle vytažené jen 3 barvy v kelímcích tak, aby se mi neměnily. To znamená, že jsem pokaždé dělala jen určitou část a až teprve později jsem si je všechny propojila. To byl asi můj jediný systém, jinak jsem to řešila hodně pocitově. Neměla jsem původně ani v plánu, že vizuál bude tolik realistický a vystínovaný, ale postupem času se to tak prostě pocitově vyvrbilo. Další věc, kterou jsem si byla jistá od začátku, že chci, aby měl každý hrdina svou vlastní barvu, protože mám ze školy od profesora Kubíčka naučené, že animované postavy se nemají tzv. „převlékat“, že mají být pořád stejné, aby se v nich divák vyznal. Byla to opravdu hodně zdlouhavá práce a spoustu věcí jsem se při tom naučila a nakonec jsem měla i nějaké framy, kdy jsem si říkala, „jé to se mi to povedlo“, ale většinou to bylo spíš „jé, doufám, že to tam nepůjde vidět (smích)“. Ale díky bohu animace případné nedostatky vždycky nějak hezky zakryla, teda aspoň myslím, a i následný grading hodně pomohl, vytáhl třeba víc na povrch tahy štětce a kontrasty celkově. S tím jsem byla hodně spokojená.

ED: Velkou diskusi u diváků po zhlédnutí tvého filmu vyvolává (kromě silného tématu) také zařazení domácích videí z rodin dvou protagonistů na konci filmu. Proč bylo pro Tebe důležité mít tam tyto archivní VHS materiály? 

DN: Osobně jsem od začátku o jejich zařazení do filmu hodně stála. Jednak proto, že jsem věděla, že je mají, což mi přišlo úplně neuvěřitelné, že fakt doopravdy všichni mají třeba 8 hodin materiálu na VHS. (Teda na Ondřeje, který měl kazety sice taky, ale vlastně nic z toho nebyl nakonec použitelné, takže ve filmu jeho rodinné video nakonec není, což mě teda strašně mrzelo.) A jednak mi přišlo dramaturgicky hezké, že točíme film o rodičích a jejich smrti, celou dobu se o nich mluví, ale vlastně skutečně vidět jsou až na konci na VHS záběrech. No ale ohledně jejich finálního zařazení do filmu bylo opravdu v našem týmu hodně diskuzí, to je pravda. Někomu tyto záběry přišly třeba už příliš patetické. Mluvili se mnou o tom například později i členové výběrové komise festivalu v Rotterdamu. Ptali se mě, proč jsem tam rodinné archivy dávala, že i mezi nimi tohle vyvolalo velkou diskuzi.

ED: Jak důležité bylo pro tebe udržet si od tak silného a osobního (všechny protagonisty si dobře znala) tématu odstup?

DN: Bylo určitě moc dobře, že film vznikal hodně kolektivním způsobem. Každý měsíc jsme se scházeli, celý tým, a říkali si navzájem, kam jsme se mezitím posunuli. Anebo jsme se jen tak průběžně prostě o tom filmu pořád bavili, což určitě hodně ovlivnilo výslednou podobu filmu. Já jsem měla třeba ze začátku i tendence konzultovat některé věci i se samotnými protagonisty, ale od toho mě náš střihač Lukáš Janičík hodně odrazoval (a myslím, že po právu), protože když jsem jim třeba ukázala pre-finální verzi filmu, dozvěděla jsem se pak, že se na to doma dívali třeba čtyřikrát denně, a to jsem prostě nechtěla, to mě tak trochu vyděsilo.

ED: A jaká byla tedy jejich reakce na finální podobu filmu a jeho velký ohlas u veřejnosti i u festivalů?

DN: S filmem byli myslím všichni spokojení a líbí se jim, ale stejně jako já vůbec nečekali, že bude mít takový úspěch, že se o něm bude tolik mluvit a že budou jejich osobní příběhy tak moc veřejně vidět. Takže třeba jeden protagonista nechtěl zpočátku ani přijít na premiéru do pražského Ponrepa, protože se kvůli tomu filmu po nějaké době zase setkal s lítostí od lidí, které vůbec ani nezná, a bylo mu to nepříjemné, nakonec ale přeci jen přišel. Ale je to vlastně takový paradox, protože Spolu sami jsme dělali právě proto, aby se něco takového do budoucna nestávalo, ale zároveň jsme při tom naše protagonisty znovu vystavili tomuto typu reakcí. To mě tedy hodně mrzelo, že se to proti nim takhle obrátilo. Ale i díky těmhle zážitkům jsme si postupně uvědomili, že není asi dobré zacházet se Spolu sami jako s jakýmkoliv jiným filmem, ale přeci jen být o něco citlivější. Promluvila jsem s nimi o tom a všechno bylo v pohodě, nikdo z nich nelituje, že se do filmu zapojil. A i proto mám tajný plán, aby měl každý z nich doma aspoň jednu sošku, tak snad se to povede, už chybí jen jedna! (smích)

ED: V současnosti už začínáš pracovat na svém posledním, absolventském filmu v rámci studia FAMU. Bude to opět animovaný dokument? Pokud ano, bude stylově či tematicky nějak čerpat ze Spolu sami? 

DN: Můj absolventský film bude inspirovaný dopisy mého otce, které mi psal v roce 2004, když byl rok ve vězení a mi bylo tehdy 11 let. Takže hlavním tématem bude především vztah otce a dcery, kteří nemůžou být spolu. Ideálně bych po vizuální stránce chtěla využít přímo materiálu papíru a konkrétně dopisů, které se zachovaly. Co se atmosféry týče, bude to možná taková dojemná emotivní, protože jak otec, tak i ta malá holčička ve filmu se snaží navodit dojem, že všechno je vlastně fajn, že není proč se o jednoho nebo druhého bát. Tematicky to je trochu podobné mému předchozímu filmu, ale zároveň i jiné, protože u Spolu sami jsem nemusela tolik přemýšlet o sobě. Teď to bude zase mnohem osobnější. Jsme zase zpátky ve svém vlastním příběhu, v němž se musím šťourat a moc zatím nevím co a jak, protože si taky všechny detaily dobře nepamatuju. Spolu sami bylo v tomhle ohledu o něco snadnější, protože jsem byla objektivnější, nebyla jsem přímo protagonistkou. V čem jsem si však naprosto jistá, je, že chci zůstat u ruční stránky animace, která mě překvapivě při práci na Sami spolu vůbec neubíjela, naopak mi přinášela jakýsi klid a radost.

film Spolu sami (2018)
film Malá (2017)
film Spolu sami (2018)
Diana Cam Van Nguyen