Následující text představuje úvod k strategickému dokumentu Koncepce filmové výchovy v Evropě (Framework for Film Education in Europe), který byl připraven výzkumným týmem pod vedením Britského filmového institutu (BFI) v roce 2015. Text Koncepce i kritická analýza jsou součástí připravované disertační práce Pavla Bednaříka na téma Filmová výchova, vzdělávání a gramotnost v Evropě, kterou dokončuje na Centru audiovizuálních studií na FAMU.

Jak vznikala Koncepce filmové výchovy?

Po schválení první monitorovací zprávy výzkumné skupiny z BFI nazvané Screening Literacy Report v roce 2013, vytvořila Evropská komise grantovou výzvu, která měla za cíl naplnit první z doporučení navržených touto zprávou: „vytvořit model filmové edukace v Evropě, včetně hodnocení filmu jako umělecké formy, kritického porozumění, přístupu k národnímu dědictví, světovému uměleckému i populárnímu filmu a tvůrčích schopností.“[1] Do výzvy se přihlásilo konsorcium organizací a odborníků sdružených BFI, které se zapojilo do vytváření modelu / koncepce filmové výchovy.[2]

Na základě roční práce v letech 2014–2015 vznikl strategický dokument Framework for Film Education in Europe (Koncepce filmové výchovy v Evropě, dále jen Koncepce), který byl dokončen, schválen a prezentován 19. června 2015 v pařížské Cinèmathéque française. Tento dokument, připravovaný více než čtyřiceti experty z evropských zemí, ve stručnosti definuje, co znamená filmová gramotnost. Jinými slovy: jaké vědomosti a zkušenosti by měl nabýt filmově gramotný člověk (žák, student, dospělý) po absolvování formálního výchovně-vzdělávacího procesu nebo v rámci programů mimoškolního vzdělávání.[3]

Základ sestaveného materiálu byl připraven úzkým týmem v čele s vedoucím oddělení vzdělávání učitelů v BFI Markem Reidem a konzultanty Ianem Wallem (The Film Space, dříve Film Education) a Caren Willigovou (externí konzultantkou BFI). Tento materiál obsahoval základní parametry zadání, vyplývajícího z podmínek tendru vypsaného Evropskou komisí a také cíle, které má zpracovaná studie naplnit. Jednotlivé části Koncepce a výukové cíle vznikly a byly diskutovány na seminářích v Berlíně (2014) a v Praze (2015) a v závěrečné fázi zmíněný úzký tým sestavil její výsledné znění.

Vznik Koncepce byl motivován jednoduchým, přesto velmi závažným zjištěním původní monitorovací studie: v Evropě neexistují jednotné a široce akceptované standardy filmové výchovy. Materiál proto představuje jakýsi základní návrh těchto standardů, aniž by si kladl za cíl je jakkoliv normativně stanovovat do jednotlivých národních programů a kurikulí nebo mimoškolních vzdělávacích programů. Autoři studie ji připravovali s vědomím, že s ohledem na národní i místní specifika a zákonné normy není možné sestavit standardy, které by byly beze zbytku uplatnitelné a naplnitelné.

Ian Wall ke Koncepci

„Jakmile jsme ten dokument (Screening Literacy Report) dokončili, bylo nám jasné, že neexistují jednotné standardy nebo souhrn výstupů filmové výchovy. Zjistili jsme, že neexistuje jasný rámec nebo koncepce (Framework), na základě kterých by bylo možné srovnávat jednotlivé přístupy, postupy a metodiky, ze kterých by mohly vznikat a být vyvíjeny také nové projekty. Na místo toho máme dosud jen implicitní modely a aktivity, které jsou hluboce zakořeněné v národních vzdělávacích programech a filmových kulturách. A ty se, jak známo, liší stejně jako jakékoliv jiné kulturní aktivity.“[4]

Metodologická východiska Koncepce

Jedním ze základních kritérií stanovených při vytváření studie bylo tudíž zaměření na praktické a realistické výstupy filmové výchovy. Tyto výstupy zahrnují co nejširší možné spektrum uplatnění a jejich využití je provázáno s praktickými didaktickými zkušenostmi zástupců jednotlivých organizací ve skupině uživatelů, učitelů a lektorů. Výstupy nejsou dogmatické, mají pouze vytvořit základní premisy pro sestavování vlastních národních koncepcí či vzdělávacích programů, ať už na úrovni školních zařízení, kin nebo kulturních a vzdělávacích organizací.[5]

V přípravné fázi se výzkumný tým zaměřil na hledání organizačního principu, který by celou Koncepci držel a tvořil jeho kostru. Základní premisa byla založena na dodržení definice filmové gramotnosti tak, jak byla formulována ve Screening Literacy Report. Bylo nezbytné tedy vyjít z principů, které stály u zrodu této zprávy – důležité bylo zejména zohlednění vztahu k evropskému i světovému kulturnímu dědictví a filmové kultuře, uplatnění kritické reflexe a schopnosti samostatné a uvědomělé původní tvorby.

Návrh Koncepce byl proto metodologicky již od počátku vztahován k určujícímu principu tří dimenzí neboli 3K – dimenzi kulturní, kritické a kreativní.[6] Tyto dimenze stanovují rámec, ve kterém vznikají standardy filmové gramotnosti. Ty je možné vztáhnout na umělecké vzdělávání a výchovu jako celek, tedy nejen oblast audiovize. Tento princip byl navržen Davidem Buckinghamem, profesorem a teoretikem mediální výchovy v jeho knize Media Education: Literacy, Learning and Contemporary Culture a v předchozích studiích.[7]

Buckinghamův princip tří dimenzí byl základem pro rozpracování šesti vzdělávacích cílů v celém poli filmové / audiovizuální výchovy, které mají rozvíjet dovednosti žáků a studentů a stávají se tak všeobecným předpokladem, ke kterému směřují jednotlivé dílčí pedagogické cíle. Vzdělávací oblasti byly formulovány v rámci tří pracovních skupin (3C) na seminářích, přičemž jejich konečný počet a finální podoba vyplývala jak z pedagogické zkušenosti členů, tak z aktuální podoby kurikulárních dokumentů v jednotlivých zemích.

Cíl 1: Porozumět tomu, co je pro film specifické a výlučné.

Cíl 2: Poznat, že film je produkován a konzumován jak kolektivně a v rámci spolupráce, tak osobně a individuálně.

Cíl 3: Zapojit se do filmu osobně z kritické, estetické, emoční, kulturní i tvořivé perspektivy.

Cíl 4: Mít pravidelný přístup k širokému spektru filmů a filmových forem.

Cíl 5: Rozvíjet povědomí o společenském a historickém kontextu filmu.

Cíl 6: Být schopen reflektovat různé způsoby zakoušení, poznávání a učení se filmu.

V závěrečné fázi byly vzdělávací oblasti a učební výstupy provázány s všeobecnými kompetencemi, které jsou dnes součástí kurikulárních dokumentů a také silným trendem v kurikulárních reformách po celé Evropě. Vzdělávací dispozice, jako například zvídavost, empatie, tolerance nebo spolupráce v kolektivu, pomáhají naplnit vzdělávací cíle, a naopak filmová a audiovizuální díla dopomáhají studentům tyto dispozice rozvíjet.

Autoři Koncepce se při přípravě dokumentu shodli na třech základních principech (kromě principu 3K), které se rozhodli vetknout do jejího samotného základu. Mezi tyto doplňující principy patří:

• Význam propojování tvořivé a kritické praxe a procesů s co nejširším provázáním s filmovou kulturou.
• Pochopení specifik filmu – jako umělecké formy i textu, s jeho vlastním jazykem, historií a estetikou.
• Právo všech dětí a mladých lidí poznávat film, učit se o něm a vyzkoušet si jej jak v rámci formálního vzdělávání ve školách, tak v neformálním prostředí domova, rodiny a společnosti.

Právo na filmové zážitky

Pracovní skupina v rámci intenzivních seminářových diskusí a formulování Koncepce opětovně narážela na zásadní bariéry a omezení, která se týkají dostupnosti filmu a audiovizuálních děl, stejně jako nástrojů, které slouží k jejich recepci i tvorbě. Proto vetkla toto nedotknutelné právo do celé Koncepce jako jeden z jejích neměnných pilířů.

Jedná se ale o pouhou deklaraci odborné veřejnosti, k jejímuž naplnění bude potřeba řada zásadních i dílčích změn v jednotlivých zemích a kulturních i vzdělávacích komunitách. Důležitá je však snaha rozšířit toto právo i mimo školní zařízení – děti by tedy měly mít přístup k filmům a audiovizuálním dílům (online, na DVD, v televizi) a nástrojům k jejich tvorbě (fotoaparát, kamera, střihový program) také v dětských a komunitních centrech, jiných kulturních zařízeních, ale – v omezené míře – také v domácnostech.

Symbolický význam tohoto práva je neoddiskutovatelný. Učitelé, vychovatelé ani rodiče, tedy společenské autority zodpovědné za výchovu dětí a mladých, by jim v zájmu prevence, pohodlnosti nebo strachu neměli upírat možnost přístupu k audiovizuálním dílům. Naopak by se k nim měli stavět jako k nástroji, který jim pomáhá děti vychovávat, rozvíjet jejich kompetence a dovednosti a přivést je k plnohodnotnému, angažovanému a tvořivému životnímu postoji.

Výše uvedené principy vedly pracovní skupinu ke stanovení šesti základních vzdělávacích cílů (viz výše), tedy takových výstupů, ke kterým by měly směřovat všechny projekty filmové výchovy, budou-li vycházet z navržené Koncepce. Přestože se jedná o teoretické definice cílů, samotný text Koncepce následně v jednotlivých kapitolách rozpracovává dílčí cíle, ke kterým jsou uvedeny názorné příklady jejich užití. Aby bylo možné lépe porozumět jednotlivým výukovým cílům, pokusíme se pomocí komentářů vysvětlit jejich (nezastupitelnou) roli v celkové struktuře Koncepce.

Co se očekává od studentů?

Koncepce se podrobně v kapitolách zaměřených na jednotlivé oblasti vzdělávání zaměřuje na konkrétní cíle, kterých je možné v rámci výuky i mimoškolních aktivit dosáhnout. Jedná se tedy o nároky na studenta (vzdělávaného), s přihlédnutím k rozvoji jeho schopností a dovedností. Konkrétně uvádí studie následující očekávání:

„Při sledování, tvorbě a sdílení si vytvoří vlastní rámec, v němž budou schopni analyzovat, reflektovat, tázat se, srovnávat a interpretovat. Budou schopni formulovat vlastní názor na film, poukázat na jeho skladebné prvky a jeho zasazení v rámci filmové kultury a sdělovat jejich vlastní osobní a emocionální odezvu.“ Student by v dnešní době měl být „ schopen vyhodnotit a interpretovat zdroje poznatků z různých perspektiv, ze sociálního a historického kontextu – student by měl být schopen popsat společenské, historické a kulturní kontexty filmu, které ovlivňují jeho obsah, strukturu a výrobní způsoby; například popsat způsoby, jimiž jsou filmové průmysly ovlivněny dílčími společenskými, kulturními a ekonomickými faktory (např. nárůst filmů imigrantů v Itálii v letech 2000–2015, nebo nástup německého expresionismu ve 20. letech).“

Závěrem

K reálnému porozumění, jak s Koncepcí pracovat a nakládat v národních kontextech, mohlo také přispět provázání s konkrétními iniciativami, organizacemi a institucemi, ať už jsou to národní instituty, festivaly, neziskové organizace, nebo jednotlivé kampaně a programy. Bylo tak možné názorně ilustrovat – pozitivně i negativně – nakolik jsou výstupy filmové výchovy dostatečně otevřené a variabilní a nakolik se s nimi v národních kontextech dá pracovat.

Je zjevné, že zapracování Koncepce nebude znamenat pouze vytváření nových programů a strategií (to je reálná zkušenost z méně rozvinutých zemí), ale že se bude vztahovat také zpětně na projekty, které již existují, ale které si prošly určitou trajektorií pokusů a omylů, zkušeností a reflexe. Jejich napojení na strategické dokumenty na národní úrovni – pokud existují – je zjevné a možnost jednoduše změnit didaktiku a metodiku a adaptovat ji na schválenou Koncepci evropskou, je velmi omezená.

Závěrečná kritická poznámka k obsahu Koncepce filmové výchovy jako oficiálního rámcového dokumentu platného pro osmadvacet zemí EU směřuje ke způsobu, jakým je dokument izolován od budoucí praktické využitelnosti. Koncepce je dokumentem, který představuje vzdělávací cíle, konkrétní znaky filmové gramotnosti a poznatky využitelné při zpracovávání kurikulárních či výukových dokumentů. Nenabízí ovšem studii proveditelnosti, manuál, který by návodně směřoval uživatele a čtenáře z řad odborné i laické veřejnosti k tomu, jak s tímto strategickým dokumentem pracovat.

Studie proveditelnosti je protokolem, který popisuje způsob, jakým bude obsah využit, jaký bude mít dopad na prostředí, ve kterém bude působit, jaké jsou vnitřní a vnější faktory, které jeho dopad ovlivní, jaká bude efektivita jeho využití. Jedná se tedy zjednodušeně o sofistikovanější „návod k použití“, který by naznačil, jak tento rámec bude adaptovatelný na národní vzdělávací programy, jak bude možné výukové cíle propojit s výukovými cíli existujících tradičních předmětů a podobně.

Uživatelé Koncepce (stakeholders), tedy učitelé, politici, lobbisté, úředníci, budou určovat, zda dokument, jakým je Koncepce filmové výchovy má smysl, zda je využitelná, zda má reálné uplatnění a může motivovat, poskytovat oporu, či nikoliv. Koncepce je nástroj, který může být použit, ale musí k němu existovat „návod k obsluze“, nebo školitelé, kteří pomohou tento nástroj využívat. A zde se nabízí možná cesta pro politiky a úředníky Evropské komise, jak s touto cennou Koncepcí pracovat – vyškolit certifikované odborníky (ambasadory, garanty, školitele) v jednotlivých zemích, kteří by školili ostatní odborníky ve využívání tohoto materiálu.

[1]             Screening Literacy Report, str. 13 (Zpráva ke stažení: https://www.bfi.org.uk/screening-literacy-film-education-europe, citováno 4. 9. 2018).

[2]             Evropská komise podpořila zpracování Koncepce filmové výchovy částkou 69 396 €, přičemž předpokladem přidělení dotace bylo zpracování během 12 měsíců od oficiálního termínu udělení dotace a finanční podíl realizátora dotace (Britský filmový institut) ve výši 40% celkového rozpočtu projektu.

[3]             Mezi tyto cíle patří například pochopení výjimečnosti a specifičnosti filmu; individuální vnímání filmu z perspektivy kritické, estetické, emocionální, kulturní a tvůrčí; rozvíjení povědomí o společenském a historickém kontextu filmu nebo schopnost reflektovat různými způsoby objevování a učení se o filmu.

[4]             Citováno z prezentace na konferenci „Edukacja filmowa i medialna v Polsce i we swiecie“ dne 6. 5. 2015 ve Varšavě. Záznam prezentace ke stažení zde: https://www.youtube.com/watch?v=3NhEGnmZ4As (citováno: 3. 4. 2016).

[5]             Přehled těchto výstupů naleznete v překladu Koncepce.

[6]             V anglickém jazyce 3C – Cultural, Critical, Creative.

[7]             BUCKINGHAM, D.: Media Education. Literacy, Learning and Contemporary Culture. Cambridge, Polity Press 2003. str. 12.