Vnímám obraz jako vnějšek a zvuk jako vnitřek filmu
Publikované 19/3/2018

Autorka textu: Anna Kopecká

Rozhovor s Hlynurem Pálmasonem (HP), islandským vizuálním umělcem a režisérem, autorem filmu Zimní bratři (Vinterbroder). Režisér a audiovizuální umělec Hlynur Pálmason se narodil na Islandu v roce 1984, nyní žije v Kodani, kde také vystudoval National Film School of Denmark a jeho krátké filmy A Painter (2013) a Seven Boats (2014) získali řadu cen a byly promítány na mnoha filmových festivalech.

Film Zimní bratři měl světovou premiéru v hlavní soutěži na Festivalu v Locarnu, kde získal pět cen včetně ceny za nejlepší mužský herecký výkon pro Elliotta Crosset Hoveho. Na MFF Praha Febiofest je uveden v hlavní soutěžní sekci Nová Evropa. Následně poběží i v kinech díky spolupráci festivalu se společností Bontonfilm. Na festival přijede projekce uvést producentka filmu Julie Waltersdorph.

AK: Jste kromě režie i autorem scénáře filmu Zimní bratři. Film má velmi výraznou zvukovou a obrazovou složku, jak vypadalo psaní scénáře? Jak mnoho z filmu bylo už ve scénáře a jak moc jste do filmu dodali až během natáčení?

HP: Scénář jsem psal přímo na lokacích filmu, takže každá scéna je napsaná přímo pro specifické místo. Snažím se na natáčení připravit co nejdůkladněji. Mám pocit, že pokud chci mít v průběhu natáčení prostor pro kreativitu musím měsíce příprav vzít velmi vážně. Díky tomu jsem pak vybaven a připraven přijmout vše, co mi přinese náhoda a samotné natáčení. Drželi jsme se scénáře velmi věrně jak během natáčení tak i pak při střihu. Ale jakmile začnete natáčet tváře, těla a jejich pohyb, tak přichází další inspirace. Některé nové scény se vynořují a některé se transformují. Věci se objevují v průběhu toho, jak se ponořuji hlouvěji do filmu, do materiálu, do scénáře, charakterů, pohybu, místa, kde natáčíme. Cítím, že všechno to je stejně důležité, dialog je stejně důležitý jako emoce a vyprávění je stejně důležité jako obraz.

AK: Barevné ladění filmu je výrazné a specifické. Jak jste výsledné podoby dosáhli, strávili jste hodně času v postprodukci?

HP: Chtěl jsem, aby film byl barevně stylizovaný, ale nebyl jsem si jistý, jak můžeme kontrolovat barevné spektrum v průběhu celého filmu a na všech lokacích. V průběhu psaní scénáře mi pak došlo, že je to možné, a to i bez velkých investic. Podařilo se nám natáčení zorganizovat tak, že se všechny scény natáčely na dvou kilometrech čtverečních, takže jsme měli všechny lokace přístupné 24 hodin denně. Díky tomu jsme získali kontrolu nad počasím a atmosférou každé scény, což bylo pro film zcela zásadní. To, co mě překvapilo, byl černý rámeček, který obklopuje okénko obrazu. Zamiloval jsem se do něj, ale nechtěl jsem použít digitální rámeček, ale ten opravdový, skutečný negativ s prachem a proměnlivou podobou v každém střihu, a myslím si, že to odpovídá celkovému ladění Zimních bratrů.

AK: Kolik prostoru pro invenci jste nechal svojí kameramance Marii Von Hausswolff? Dával jste jí pokyny ohledně záběrování, světel?

HP: S Marií jsme blízcí spolupracovníci a do projektu byla zapojená od samého začátku. Velmi dobře rozumí vizi, které se snažím dosáhnout, takže na place spolu moc diskutovat nemusíme. Je velmi kreativní, otevřená, nebojácná a nepodléhá žádným dočasným trendům.

AK: Můžete vysvětlit, jakou roli hraje ve filmu zvuk a hudba a jak probíhala vaše spolupráce se skladatelem Toke Brorsonem Odinem?

HP: Podoba zvuku ve filmu mne zajímá již od velmi ranného stádia psaní scénáře. Zvuk má ve filmu zásadní úlohu, je samostatnou příběhovou linkou. Není zde pouze proto, aby podpořil scénu, aby ji udělal více realistickou… Od začátku jsem nechtěl, aby zvuk odpovídal zcela přesně obrazu. Z mého pohledu je obraz vnějškem a zvuk vnitřkem filmu. Měli jsme pocit, že Zimní bratři potřebují hudbu, kterou nikdo před tím neslyšel, originální soundtrack, který by odpovídal povaze a náladě filmu. Chtěli jsme jednu jednoduchou vrstu zvuku, skoro jako by to byla hudba, kterou by Toke dokázal na koncertě zahrát jen sám.

AK: Jak složité pro vás bylo natočit první celovečerní film? Kolik uběhlo času od první myšlenky do premiéry na festivalu v Locarnu?

HP: Celý proces byl velmi náročný jak mentálně tak i fyzicky. Když jsme s mými spolupracovníky dokončili v roce 2013 filmovou školu, okamžitě jsme na něm začali pracovat. Film je v mnoha ohledech pokračováním a rozšířením mojí dřívější práce. Připadá mi, že se dost liší od současné produkce jak z Islandu tak i Dánska. Myslím, že už moje krátké filmy ukazovaly tímto směrem, že jsem už v nich objevoval a ukazoval něco jiného než ostatní.

AK: Kromě filmu se věnujete i dalším uměleckým formám. Máte pocit, že se nyní posouváte více k filmu, stáváte více filmařem?

HP: Sám sebe vnímám jako umělce pracujího s audio a vizuálním materiálem. Až v procesu přijdu na to, zda výsledkem bude film, video instalace, malba, socha nebo série fotografií. Zdá se mi, že některé projekce jsou více narativní a pozvolna v průběhu tvorby začnou promlouvat a hýbat se a tím se pro ně film stává tou pravou formou. Rád pracuji paralelně na různých projektech a s různým materiálem. Většinu času se navzájem přirozeně obohacují  a posouvají se dál. Proto si myslím, že budu i nadále pracovat s různými prostředky a formami, protože tak dosahuji nejlepších výsledků.