Sex a sexualita nejsou již po dlouho dobu tabu v žádné formě umění či médiu. To však neznamená, že kolem způsobu, jakým se sexualita v umění prezentuje, jak se o něm hovoří a hlavně kdo hovoří a z jaké perspektivy, nepanuje mnoho přetrvávajících mýtů, předsudků a stereotypů. Nezávislá autorská animace byla jednou z prvních oblastí, když v ní již (nebo až teprve?) od 70. let nacházelo mnoho animátorek relativně svobodný kreativní prostor, v němž se mohly volně vyjadřovat – nabízet divákům necenzurované vidění světa ze své vlastní ženské perspektivy.
Můžeme se dohadovat o tom, proč se tolik autorek žen prosazovalo a stále prosazuje právě na poli nezávislé autorské animace, a historici a teoretici animovaného filmu přicházejí dodnes s nejrůznějšími mnohdy naneštěstí (více či méně) stereotypními, až někdy lehce sexistickými, odpověďmi – viz například názor, že autorská animace má blízko k ručním pracím, ke kterým měly ženy přeci vždy tak „přirozené vlohy“. Já se však osobně domnívám (tak jako i mnoho současných teoretiček animace), že i v tomto případě platí, že ta nejjednodušší odpověď bývá často ta nejpravdivější: V nezávislé autorské animaci nebylo nikdy moc o co se prát, na nikoho zde nečekalo pohádkoví bohatství či novinové titulky, mocní producenti filmového průmyslu i média se vždy soustředili na jiné oblasti kinematografie. Nechávali nezávislou autorskou animaci na okraji nepovšimnout – nechávali ji na pokoji, ve vlastním pokoji, kde mnoho autorek našlo jinde tolik složitě hledaný svobodný prostor k nerušené, vnějšími vlivy příliš neomezované tvorbě. „Pokud má žena psát literaturu, musí mít peníze a vlastní pokoj,“ zní slavná a již milionkrát opakovaná věta z přednášky/eseje Virginie Woolf Vlastní pokoj.[1] Myšlenka přednesená v roce 1928 by se mohla zdát už časem zanesená, jak už však v oblasti genderových studií bývá často zvykem, mnoho rádoby zaprášených myšlenek je bohužel i dnes stále navýsost aktuální.
Pokud totiž přetlumočíme požadavek peněz a vlastního pokoje do světa nezávislé animace (a to především v její krátkometrážní tvorbě), nalezneme zde jak zmíněný pokoj (ve smyslu absence vnějších producentských tlaků i v podobě izolovaného prostoru studia, v němž může i osamocený jedinec vytvořit vlastníma rukama autorské dílo) tak i peníze (tedy to, že jich není zapotřebí tolik jako například v případě hraného filmu). Tato úvaha, byť zde velmi zjednodušená, platí dle mého názoru do značné míry i dnes a určitě pak platila v 70. letech, kdy to byla právě relativně svobodná a ženám přístupná oblast nezávislé autorské animace, v níž začali nejrůznější vizuální umělkyně hlasitěji a hlasitěji promlouvat svým dříve utišovaným autorským hlasem. A čím jiným rozvířit stojaté vody než právě sexem a trochou „nemístného“ smíchu?
Když v roce 1971 vypustila nizozemská animátorka Monique Renault do světa svůj první autorský krátký animovaný film Psychoderche, vyvolala tím náležitý poprask v animačních kruzích. „Mí mužští přátelé byli tehdy velmi šokováni a radili mi, abych film nikde neukazovala a neposílala na festivaly, že mi to zničí pověst,“ vzpomíná na tehdejší přijetí filmu Renault.[2] Problém přitom možná nebyl ani tak v tom, že se pustila do sexuálního tématu, ale v tom, že si z něj dělala legraci. (Nahá žena jakoby po sexuálním aktu si pobrukuje, zatímco si lakuje nehty na nohou, aby pak tou samou nohou nakopla se smíchem nahého muže.) Z dnešního pohledu zřejmě již nijak provokující a spíše nostalgicky „prvo-vlně feministický“ snímek je nutno vnímat v rámci dobového kontextu, který dokreslují i slova samotné Renault: „Cítila jsem se tehdy velmi osamělá, když jsem se začala autorsky vyjadřovat v 70. letech, často jsem byla pro své feministické ideje zesměšňována. Myslím, že jen Gilian Lacey nebo Vera Neubauer ví, jaké to bylo nebýt brána za opravdového profesionála. A musím říct, že mnoho talentovaných žen pracujících tehdy v animaci se raději ani neodvažovalo feministických témat dotknout, aby nebyly považovány za pro animaci ostudné.“[3]
Právě ale na ramenou těchto průkopnic stojí řada současných autorek, které si již nekladou žádná omezení a bez zábran přistupují k sexuálním tématům s dech-beroucím humorem a boří zažité stereotypy jak, co se týče obsahu, tak i formy. Například již výše zmíněná britská animátorka a vizuální umělkyně českého původu Vera Neubauer přišla po roce 2000 ve své kariéře s originální myšlenkou využít tradiční (a většinou s „nevinnými“ ženskými domácími pracemi spojovanou) techniku háčkování, aby s ní vyprávěla hluboce znepokojivé příběhy zneužitých a odstrčených, zapomenutých žen. V jejích filmech Wooly Woolf z roku 2001 (převracející tradiční narativ pohádky O Červené Karkulce) či The Last Circus (2008) můžeme vidět nejen uháčkované zvratky, ale třeba i háčkovanou menstruační krev, porod či potrat.
Podobným způsobem mate vizuální formou diváky dnes ve svých filmech například i dánská animátorka Sara Koppel natáčející filmy pod hlavičkou vlastního animačního studia Naked Love Film & Koppel Animation.[4] Její do růžova laděné animace, kreslené záměrně až v lehce kýčovité (trochu „kawai“, trochu Disney) estetice jsou plné spanilých mužů s plnými rty a hlubokýma očima s nekonečnými řasami…které pak Koppel následně vysílá například na misi najít a správně pečovat o klitoris (Little Vulvah & Her Clitoral Awareness, 2013).
Stopy podvratného humoru ve stylu Monique Renault můžeme zase nalézt například v dílech lotyšsko-americké animátorky Signe Baumane nebo Češky Michaely Pavlátové. Ve filmech Pavlátové hrál gender a reflexe genderových rolí (a to především v partnerských vztazích) vždy významnou roli, teprve až ve svých dvou posledních krátkých filmech Karneval zvířat (2006) a Tramvaj (2012) popustila uzdu svému humoru i sexuálním fantaziím a začala zkoumat, jak by to mohlo vypadat, kdyby žena animátorka natočila nezřízený, téměř až radostně nekorektní erotický film. Festival v Annecy ocenil její snahu v roce 2012 hlavní cenou za Tramvaj. A mnoho cen, stejně jako pozitivního diváckého i kritického ohlasu sklízí za své autobiografické sexuální mini-filmy také Signe Baumane. Její série krátkých epizod nazvaná Teat Beat of Sex, s níž začala v roce 2007 je pravidelným diváckým hitem na mnoha festivalech. Může za to bezpochyby i Baumane odzbrojující upřímnost (autorka sama namluvila všechny epizody) i její ochota zasmát se sama sobě a vlastním sexuálním přešlapům bez jakéhokoliv přikrašlování. A možná právě podobná totální upřímnost a otevřenost plus naprostá ignorace studu či trapnosti společně se salvou osvobozujícího huronského smíchu jsou ingredience společné většině animovaných filmů zabývajících se sexualitou z pohledu žen. Ostatně, co se genderových předsudků a stereotypů obecně týče, občas právě smích bývá tou nejtrefnější reakcí. Erotické filmy v podání autorských animátorek jsou toho jen dalším důkazem.
[1] Virginia Woolf, Tři guineje / Vlastní pokoj. Praha: OWP 2000.
[2] Jayne Pilling, Historical Milestones: Who Gets to Tell Whose Stories. In: Tricky Women –Animations Film Kunst von Frauen. Vienna: Schuren 2011.
[3] Tamtéž.
