Několik úvah nad současným vzděláváním a následnou praxí na poli animované tvorby
Eliška Děcká 10/9/2018

„Vypadá to, že se postupně vytváří mezera – a to zdaleka nejen ve střední Evropě, vidíme to také v severní Americe, Velké Británii a dalších animačních velmocech – mezi studenty a profesionály. Studenti animace tvoří se svými filmy často nejsilnější programovou část mezinárodních festivalových soutěží. Jejich ochota experimentovat, odevzdat se a vyjádřit se stvořila mnoho nezapomenutelných děl. Ale pak najednou zmizí a jen pár z těchto mladých hlasů uslyšíte i později, “[1] všimnul si v roce 2014 ve sloupku časopisu Homo Felix Chris Robinson, ředitel největšího severoamerického festivalu animace v Ottawě.

I o několik let později jsou jeho slova navýsost pravdivá. Často vidíme na festivalech, internetových platformách i během klauzurních projekcí na školách mnoho talentů a originálních nápadů, avšak přechod do poškolní praxe bývá mnohdy složitý a mnoho studentů často už žádný další autorský animovaný film nenatočí. Obdobné hlasy zaznívají koneckonců i přímo z našeho středoevropského prostředí. „Neustále klesající produkce profesionálních nezávislých autorských filmů je postupně více a více nahrazována studentskou tvorbou až do té míry, že profesionální autorská animace de facto neexistuje a prapor pokroku v animačním umění spočívá pevně v rukou studentů animace,“[2] tvrdí například profesor Katedry animované tvorby na pražské FAMU Jiří Kubíček.

Zároveň školy často čelí i výtkám, že propast mezi školou a následnou praxí leží částečně i na jejich bedrech, když studenty nedostatečně vzdělávají právě v těch „industry“ dovednostech, které jsou následně v animačních studiích nejžádanější, jak na několika místech zmínila například i nedávná dotazníková studie Mapování oboru animované tvorby v České republice realizovaná ve spolupráci s českou profesní organizací, Asociací animovaného filmu, která navrhuje jako jedno z možných řešení větší propojení akademického studia s praxí formou stáží a jiných zapojení se do projektů spřízněných animačních studií. České školy sice jsou dle studie ve styku se soukromými firmami a animačními studii, ale „praxe je často volbou samotných studentů, kteří si animační studio či produkci vytipují a následně se školou řeší způsob naplňování praxe v průběhu akademického roku. V některých případech se na školu obracejí samy firmy. Praxe není pro studenty povinná na žádné z oslovených škol. Školy by ocenily, aby stáže byly v nějaké odpovídající formě finančně podpořeny ze strany státu. Dále navrhují zlepšení komunikace a organizace praxe ze strany soukromých subjektů, neboť firmy oslovují školu až v momentě, kdy nutně někoho potřebují. Málokdy projevují přání se školou spolupracovat dlouhodobě.[3]

Jenže na druhou stranu mnoho hlasů z akademického prostředí upozorňuje také na to, že smyslem uměleckých škol by neměla být jen jakási s trochou nadsázky manufakturní výroba v praxi co nejlépe uplatnitelných a zaměstnatelných animátorů. Vedoucí Ateliéru animované tvorby na Filmové a TV fakultě VŠMU Eva Gubčová zdůraznila především aspekty rozmanitosti a nekomerčnosti, když charakterizovala prostředí ateliéru takto: Tradíciou Ateliéru animovanej tvorby je výchova k nekomerčnému výtvarnému stvárneniu študentských filmov. Viacerí naši absolventi sa úspešne venujú ilustrácii kníh, výtvarno-priestorovému riešeniu interaktívnych výstav pre deti, práci v reklame, alebo navrhovaniu virtuálneho prostredia počítačových hier, či dizajnu webových stránok. Preto aj výučba je zameraná na čo najväčšiu rozmanitosť.“

A možná paradoxně právě proto, že se po škole život studentů rozmělní do mnoha různorodých aktivit, mezi kterými často na dlouhodobou a ucelenou práci na autorské animované tvorbě nezbyde místo, zůstává univerzitní prostředí ideální příležitostí (s ideálními podmínkami a bezpečným produkčním zázemím školy), jak se autorsky odvázat a popustit uzdu své fantazii a originalitě. Je trochu škoda sledovat občas klauzurní cvičení repetitivně odkazující k mainstreamovým formám, byť v kvalitním řemeslném provedení, protože podobného způsobu práce si studenti zajisté ještě navýsost užijí v praxi v rámci zakázkové tvorby. I Michaela Pavlátová z Katedry animované tvorby FAMU se v nedávném rozhovoru zamýšlela nad tím, jak studenty během jejich školních let zbytečně nepřipravit o autorskou kreativní duši. „Chtěla bych, aby studenti byli do praxe na všechno připravení. Ale je taky strašně důležité myslet do těch největších výšin, protože ta realita tě vždycky srovná. Vždycky to musí být Himaláje, i když by stačil třeba jen Říp, protože když pak budou dělat nějaké ty zakázky a budou myslet jen na Říp, bude to vždycky horší. A naopak skrze ty Himaláje můžou kreativně pozvednout i nějakou tu pitomou zakázku.“[4]

              Avšak k tomu, aby mohli budoucí animátoři vystoupat během studií na ony Himaláje, potřebují zkušené kvalitní pedagogy, kteří by je tam bezpečně dovedli. A je pravda, že na rozdíl od západních (a především anglosaských) univerzit, kde je profese vysokoškolského pedagoga respektovanou a tomu odpovídajícím způsobem finančně oceňovanou kariérou, na Slovensku a v Čechách stále ještě platí, že učitel musí být především nadšenec přichystaný leccos sám obětovat. Na druhou stranu si však čím dál tím více zkušených animátorů přiznává, že prostředí akademie může často pomoci i jejich vlastní tvorbě, jak se třeba v rozhovoru zamyslela i Michaela Pavlátová: „Když člověk učí, tak je pořád ve styku s aktuálním děním. Protože studenti i přesto, že ty svoje názory a styly pořád ještě hledají, tak jsou zároveň těmi nejtvrdšími kritiky. Protože mladí lidi mají v sobě takovou strašně přesnou střelku, která vždycky pozná, co je pravý a co je falešný. A oni ještě neznají všechny ty omluvy, na které potom přijdou… všichni na ně pak přijdou přirozeně v životě. Jako třeba: ‘tenhle film je určený pro publikum, a proto je takový líbivější‘, anebo: ‘bylo na to málo času, a proto to vypadá takhle‘. A i když se s tím moc nedá žít, protože mnoho věcí je skutečně tak a takhle funguje, z jejich pohledu je to samozřejmě strašný, oni jsou jen pro ty nejryzejší věci a podle mě je dobré tomuhle čelit. A když se pohybuješ v  prostředí školy, tak na to často myslíš a přemýšlíš vždycky, jestli by to před nimi obstálo. A to je pro mě dobrý.“[5] A možná i proto stojí naštěstí stále mnoha zkušeným animátorům zato vracet se jako pedagogové na akademickou půdu.

A úplně na závěr je třeba zmínit samozřejmě i samotné studenty, budoucí autorské osobnosti, už nyní s vlastními výraznými názory, přesvědčeními i kreativními styly, neboť by bylo krátkozraké je v podobných úvahách o vzdělávání vynechat. Koneckonců obdobně jako v jiných tvůrčích uměleckých disciplínách, je později v praxi mnoho otázek vyřešeno často právě na základě osobních vlastností, charakteru a odhodlání vydržet a dotáhnout jakýkoliv projekt/film do zdárného konce. Už dříve v jednom ze svých textů jsem ráda použila trefné a pro mě osobně hluboce pravdivé zamyšlení Ivany Laučíkové (mající jak animátorské a producentské, tak i pedagogické zkušenosti), které nyní často připomínám studentům při výuce i já sama.  Dobří studenti a studentky animace se vyznačují trpělivostí a výdrží. Tu musí koneckonců prokázat i po skončení studia, při finančním zabezpečení sebe a rodiny, při splácení hypotéky či výchově dětí. Protože málokterý animátor žije v blahobytu a dostatku. Výsledkem je, že z každého ročníku zůstanou na poli profesionální animace aktivně nejvýše tři autorky či autoři. Trpělivost je opravdu důležitá, pomáhá nepropadnout hysterii z čekání.“[6]

 

 

[1] Chris Robinson, Point of View, Homo Felix 5, 2014, č. 1, s. 3.

[2] Jiří Kubíček, A Report on the State of Czech Animation. Homo Felix 5, 2014, č. 1, s. 20.

[3] Daniel Mrázek (ed.), Mapování oboru animované tvorby v České republice. Praha: Kancelář Kreativní Evropa – MEDIA ve spolupráci s Asociací animovaného filmu 2017, s. 52.

[4] Rozhovor s Michaelou Pavlátovou vedla Eliška Děcká 20. 1. 2017, archiv autorky.

[5] Tamtéž.

[6] Eliška Děcká, The Czech and Slovak New Female Wave of Animation. In: Brigitt Wagner – Waltraud Grausgruber (eds.), Tricky Women Animations film Kunst von Frauen. Marburg: Schüren 2011, s. 76.