Severan (The Northman)
r. Robert Eggers, USA, 2022, 136 min., CinemArt SK
V brutální vikinské sáze Roberta Eggerse se potkává Hamlet s Barbarem Conanem i dechberoucí akce s toporným scénářem.
Před premiérou nového Eggersova filmu se objevily zprávy o masivních přetáčkách, které měly následovat po neuspokojivých testovacích projekcích. Režisér pak v rozhovoru pro The New Yorker připustil, že po zásazích studia vstoupí do kin verze nejzábavnější, nikoli nejbližší jeho původní vizi.
Výsledné dílo ovšem dokáže obavy z přílišné uhlazenosti poměrně rychle rozptýlit. Alexander Skarsgård, hrající s animálním nasazením titulního bijce, v jedné ze svých prvních scén vrhá sekeru po jezdci na koni, vzápětí sraženému muži uhryzává ucho a svůj okázalý nástup zakončuje zvučným vlčím zavytím. Kdy jste naposledy ve velkém studiovém filmu viděli něco podobného?
Přibývající minuty, kdy se vyprávění stále nápadněji podřizuje osvědčeným vyprávěcím schématům, ovšem naznačují, že bývalý scénograf a divadelní režisér tentokrát přece jenom musel udělat víc kompromisů než v případě folklorního hororu Čarodějnice (The VVitch: A New-England Folktale) a surrealistického propadu do hlubin šílenství Maják (The Lighthouse). Přestože je Seveřan v řadě směrů opatrnější a konvenčnější, opět vyniká hutnou temnou atmosférou a pečlivě vymodelovaným fikčním světem, jehož podoba vychází jak z mytologického vyprávění, tak z nebývale svědomitého historického výzkumu.
Postavy spolu většinu času komunikují anglicky, ale občas přejdou do norény, což je starý skandinávský jazyk předcházející norštině, švédštině nebo dánštině. Jejich repliky pak po vzoru lyricko-epických básní, tvořících základ (nejen) severské literatury, využívají aliterací, tzn. shlukování slov se stejnými počátečními hláskami. Výběr lokací na Islandu, v Irsku a Severním Irsku, kde probíhalo natáčení, byl pro změnu konzultován s respektovanými akademiky, jejichž specializací jsou Vikingové. Archeologickým nálezům by měla odpovídat také podoba dřevěných chalup, nábytku, zbraní, šatů, zvyků a rituálů.
Eggers si díky rozpočtu odhadovanému na 90 milionů dolarů mohl dovolit být maximálně autentický. Do věrohodně vypadajícího prostředí pak nicméně spolu s islandským prozaikem Sjónem, spoluautorem scénáře, zasadil příběh okouzlený mytologií, v němž vystupují čarodějnice, dávná proroctví se naplňují, démoni ožívají a meče mají magické vlastnosti. Neznamená to ale, že by americký filmař na sílu spojoval neslučitelné, realistické s okultním.
Kouzla a čáry byly běžnou součástí pohanské imaginace. Věří jim i princ Amleth. Hrdinu ze severské mytologie, který Williama Shakespeara později inspiroval k napsání Hamleta, poznáváme nejdříve jako chlapce. Spolu se svou matkou Gudrún (Nicole Kidman) radostně vítá otce, krále Aurvandila (Ethan Hawke), navrátivšího se z válečného tažení.
Rodinná idyla však netrvá dlouho. Aurvandil je zavražděn svým podlým bratrem Fjölnirem (Claes Bang) krátce poté, co Amletha provede rituálem dospělosti a nasměruje ho na cestu bojovníka a vojevůdce. Král je mrtev, královna unesena, moci se ujímá Fjölnir. Zatímco jeho muži v království rozsévají zkázu, chlapec se dává na útěk. Při pádlování směrem do neznáma přísahá, že se pomstí. Po svižném, leč stejně jako celý film poněkud předvídatelně vystavěném prologu se vyprávění k Amlethovi vrací již k jako dospělému muži (Alexander Skarsgård). Stačí pár minut, abychom pochopili, že byl vychován jako berserk, tedy elitní krvelačný válečník.
Útok Vikingů na vesnici ve staré Rusi, natočený v několika dlouhých, choreograficky složitých záběrech s propracovanou vnitrozáběrovou montáží, patří k inscenačně nejpozoruhodnějším akčním scénám posledních let. Také ve zbytku filmu Eggers upřednostňuje delší členité záběry s pohyblivým rámováním před častým (a často znepřehledňujícím) stříháním, čímž Seveřan získává osobitý ráz a vyčnívá ze stylisticky jednolité hollywoodské produkce.
Záběry-sekvence sice místy stejně jako v Revenant: Zmrtvýchvstání (The Revenant) od Alejandra G. Iñárritua zavánějí formálním manýrismem, ale obvykle mají své opodstatnění: odrážejí Amlethův způsob pohybu a boje nebo jeho „srostlost“ s drsnou krajinou, která zformovala mužův charakter a pomáhá mu přežít.
Po vyplenění slovanské vesnice se Amlethovi zjevuje sudička (Björk), která mu ve verších připomíná, že slíbil pomstít rodiče. Protagonistovi dochází, že pokud zabije strýce, naplní svůj potenciál (a osud) zřejmě smysluplněji, než kdyby pokračoval v masakrování nevinných vesničanů. Nikým nespatřen se přidává k otrokům, kteří mají být šťastnou shodou okolností doručeni právě Fjölnirovi. Ten byl mezitím vyhnán z ukořistěného království a spolu s Gudrún a potomky se uchýlil na odlehlou farmu kdesi na Islandu. Mezi otroky Amleth potkává plavovlasou Olgu (Anya Taylor-Joy).
Žena disponující vedle platinově blond vlasů také pronikavým intelektem a čarovnými schopnostmi se pro monomatického hrdinu stává rozptýlením i důležitou spojenkyní. Bez ní nejspíš nebude schopen realizovat svůj slastně nekomplikovaný plán. Zároveň si v její společnosti uvědomuje, že lze žít i pro něco jiného než pro pomstu. Amlethovo váhání ale netrvá dlouho. Podobně jej jen na krátko zviklá opětovné shledání s matkou, jejíž výklad událostí není tak černobílý jako ten jeho.
Obě ženy Amletha nepřímo nabádají, aby se neřídil domnělou predestinací, ale naslouchal svému nitru. Jenomže film nám neodhaluje, co se v Amlethovi odehrává, zda skutečně váhá a pochybuje, zda svádí i jiný než vnější boj. Dilema mezi osobní vůlí a vůlí bohů nebo jiných mocných bytostí, tematizované již předchozími Eggersovými filmy, vyznívá ploše.
Vzhledem k tomu, jak pevně se Seveřan drží pravidel akční historické podívané, nemáme důvod domnívat se, že film vyvrcholí jinak než epickým soubojem. Jeho oddalování v závěrečné třetině proto nevzbuzuje dramatické napětí. Drobné náznaky, že se Amleth vzepře patriarchálnímu řádu a nebude jako jeho předci a předci jeho předků pokračovat ve vraždění, především přispívají ke klopýtavosti vyprávění.
Přestože film rytmizuje rozdělení do kapitol a rovněž vizuálně je neobyčejně dynamický, zejména posledních třicet čtyřicet minut působí vinou nevýrazného vývoje a omezeného spektra situací repetitivně, jako váhavé přešlapování na místě. Zatímco na začátku má Seveřan ohromující spád, ke konci, který pořád ne a ne přijít, se nepříjemně táhne.
O vznešené, symetricky komponované výjevy, které děj nikam neposunují, jen nás nechávají, abychom se opájeli krásou Islandu a taktilní scénografie, se těžkopádný scénář opírá současně málo i zbytečně moc. Mohlo jít o devadesátiminutovou akční řež jako Barbar (Valhalla Rising) od Nicolase Windinga Refna nebo béčková Cesta bojovníka (Pathfinder) od Marcuse Nispela nebo o rozjímavou tříhodinovou meditaci o maskulinitě a mužích zaslepených pomstou. Finální kombinace obojího, tzn. bestiální akce a bezdějových poetických záběrů, které by se pěkně vyjímaly na obalech blackmetalových desek, je ale nevyrovnaná a navzdory snažení hvězdných herců nemá skoro žádnou emocionální rezonanci.
Z příběhu napájeného severskými mýty si odnesete hlavně intenzivní fyzický prožitek. Eggers se přitom sadisticky nevyžívá v explicitním násilí. Šokující obrazy rozčtvrcených těl a vyhřezlých vnitřností se na plátně vždy jen krátce mihnou, aby pak jejich přízrak ještě dlouho dozníval ve vaší paměti a spoluutvářel zlověstnou atmosféru.
Také během bojových sekvencí si konkrétní podobu násilných aktů, odehrávajících se zpravidla mimo obraz, musíme z velké části domýšlet. Díky realistickým zvukovým efektům to není nijak těžké. Specifickou náladu dotváří i evokativní soundtrack Robina Carolana a Sebastiana Gainsborougha, kteří při nahrávání své moderní odpovědi na severské lidové skladby využívali tradičních hudebních nástrojů.
Coby lehce zdlouhavá variace archetypálního příběhu hrdiny není Seveřan tak originální ani vtahující jako Čarodějnice a Maják. Se vzácnou formální suverenitou a za využití mnoha děsuplných obrazů, na které budete ještě dlouho vzpomínat, ovšem rozvádí Eggersovy oblíbené motivy a dává vyniknout jiným znakům jeho jedinečného autorského rukopisu. Přejme mu, aby měl příště podobně štědrý rozpočet a zároveň se mohl zase odpoutat stejně jako Skarsgårdův pomstychtivý berserk.
