Pokud jste ještě o konceptu „Ma“ pocházejícího z tradic japonského filosofického myšlení neslyšeli, je dost dobře možné, že se to brzy změní. Z „Ma“ se klidně může zanedlouho stát podobně známá, využívaná i zneužívaná celebrita well-being světa jako Hygge apod. – obzvláště v nynějších časech sebe-izolací a nucené pauzy od obvyklého chodu našich životů.
Termín „Ma“ totiž může být chápán právě jako takováto pauza – prázdno – uvolněné místo v prostoru i čase. Prázdno, které se nutně nemusí okamžitě zaplnit (jak nám často velí náš západní společenský tik), ale které naopak může jako „Ma“ záměrně zůstávat, trvat.
Miyazaki představil poprvé koncept „Ma“ svým západním příznivcům v roce 2002, když v rozhovoru s americkým filmovým kritikem Rogerem Ebertem1 vysvětloval skrze „Ma“, čím se liší jeho celovečerní filmy od tvorby amerických animačních velko-studií.
„V japonštině máme jedno speciální slovo ´Ma´- prázdno, které existuje záměrně. Nemá funkci žádné výplně, “ řekl Miyazaki a pak začal před překvapeným Ebertem pomalu tleskat: jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát. „Ten čas mezi jednotlivými tlesknutími, to je ´Ma´. Pokud máte non-stop akci bez jakéhokoliv prostoru k nadechnutí, vytváříte jen šum a zaneprázdněnost. Jakmile se ale na chvíli zastavíte, může se ono napětí, které v rámci filmu budujete, rozrůst do mnohem širších dimenzí. Když však udržujete konstantní napětí pořád na 80 procent, pak jediné, čeho docílíte, je otupení,“ dodává Miyazaki.
Miyazaki je ostatně pověstný tím, že nemá rád srovnávání své osobnosti s Waltem Disneym a popravdě řečeno, každý se základní znalostí tvorby obou musí jeho popudlivost v reakci na tento znovu a znovu (především v západních médiích) se objevující příměr chápat. Ne každý celovečerní, komerčně úspěšný, animovaný film je jeden jako druhý. A Miyazaki pracuje ve svém studiu Ghibli naprosto odlišným způsobem než je zaběhnutá praxe (s pevnou hierarchickou dělbou práce) v amerických velko-studiích. A tak i přes tým pomocných animátorů pořád platilo, že až do konce své celovečerní tvůrčí dráhy (Zvedá se vítr; 2013) byl Miyazaki stále primární hlavou a rukou všech svých projektů, kreativním autorem provádějícím všechna zásadní rozhodnutí. I proto se jeho osobní filosofie a japonské principy odráží tak jasně i v jeho díle:
„Lidi, kteří v Americe dělají animované filmy, se ticha vyloženě děsí, a proto se jej snaží čímkoliv zaplácat. Bojí se, že se bude publikum v kině nudit, že lidi vstanou a půjdou si koupit popcorn. Ale jen proto, že se snažíte urputně udržet napětí pořád na těch 80 procentech, přece neznamená, že Vás děti obdaří svou soustředěnou pozorností. Na čem doopravdy záleží, jsou základní a zásadní emoce – v nich nikdy nesmíte polevit. To, o co mně a mým přátelům jde už od 70. let, je snaha věci trochu ztišit, nebombardovat publikum neustálým hlukem a rozptylováním. Chceme v naší tvorbě jít cestou dětských emocí a pocitů. Věřím, že když zůstaneme pravdiví tváří tvář k radosti, úžasu a empatii, nemusíme se spoléhat na násilí ani divokou akci. Diváci s námi zůstanou. To je náš princip,“ uzavřel Miyazaki.
Práce s prázdnotou, tichem, zpomalením a rozvolněným časem určitě není něco, co by se dělo/nedělo jen v Miyazakiho filmech. Především v asijské kinematografii lze nalézt řadu příkladů ze současnosti i historie (za všechny lze zmínit třeba plynutí času u Yasudžira Ozu či tvorbu současného thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula). Jenže v případě Miyazakiho je překvapivé, jak dobře funguje implementace konceptu „Ma“ do světa animovaného filmu, světa stojícího obvykle na specifickém animačním jazyku plného nadsázek, zkratek či výpustek. Miyazaki na jedné straně tato specifika respektuje (ve smyslu, že jim věnuje zvýšenou pozornost), na straně druhé s nimi však zachází zcela po svém.
Proslulé jsou mezi studenty animace například scény začínajících dešťových přeháněk, přítomné v mnoha Miyazakiho filmech. Mohou totiž posloužit jako perfektní studie načasování a budování napětí v animaci. Obvykle se začíná záběry na mraky putujícími zpočátku zvolna, postupně rychleji a rychleji. Potom se zvedne v krajině vítr, a zelená paleta lesů a luk ztmavne po chvilce o několik odstínů. A pak se nějaký čas (po několik „Ma“?) „nic neděje“, diváci čekají a sledují detailní záběr například na kameny. Za pár okamžiků se na kamenech začnou postupně a v delších intervalech objevovat drobné tmavé tečky. Intervaly se s plynutím času zkracují, tečky zvětšují a do popředí divácké pozornosti se dostává zvuk plesknutí, doprovázející každou nově vzniklou tečku na kameni. Nakonec je celá sekvence zarámována velkým záběrem na již zcela temnou krajinu, viditelnou jen stěží kdesi za proudy padajících průtrží vody. Hluk deště přehlušuje vše kolem. Drama „rozpršení se“ v Miyazakiho filmu je u konce.2
Koncept „Ma“ jako obecný princip pauzy, vyprázdnění, uvolněného času a prostoru se vedle Miyzakiho filmů aplikuje již po staletí v Japonsku na široké spektrum kreativních činnosti i drobné aspekty každodenního života. V textu umělkyně květinových vazeb Ikebana Donny Canning3 je „Ma“ popisováno např. i v kontextu kaligrafie, poezie, architektury anebo i japonského jazyka plného pauz a proluk (z nichž každá má svůj specifický význam). Canning vysvětluje i jazykový původ „Ma“, sestávajícího v japonštině ze dvou znaků: brány/dveří a slunce. Prožívání „Ma“ tedy můžeme lehce nadneseně interpretovat i jako sledování pronikajících paprsků slunce.
„Ma“ by ale v žádném případě nemělo být zahaleno jen podobnou rouškou vysokého filosofického myšlení a transcendentálního tajemna – tento způsob vnímání je prezentován spíše v západních médiích. Pokud se o „Ma“ bavíte s Japonci na ulici, zjistíte, že je to pro ně spíše všední pojem, každodenně používaný v řeči i myšlení. Snad i proto mně nakonec pomohlo koncept „Ma“ nejlépe pochopit (a dokonce i uslyšet!) jednoduché YouTube video japonské hudebnice – perkusionistky Haruky Fujii, v němž je „Ma“ podobně jako v případě Miyazakiho ilustrováno na sérii tlesknutí. Zaposlouchejte se do dlaní Haruky a „Ma“ skutečně nemůžete (ne)slyšet.4
Mnoho z filmů Hayao Miyazakiho i dalších režisérů studia Ghibli je již nyní dostupných na Netflixu. Od 1. dubna pak bude kolekce ještě doplněna dalšími tituly. Co se samotného „Ma“ týče, a i vzhledem k aktuálnímu dění v našem neanimovaném světě, doporučuji začít se snímkem Můj soused Totoro. Scéna s dešťovou přeháňkou je, jak jinak, obsažena.
1 https://www.rogerebert.com/interviews/hayao-miyazaki-interview
2 Zajímavou fanouškovskou studii – krátký hudební esej na téma deště v Miyazakiho filmech – můžete nalézt zde https://vimeo.com/221105691
