Top Gun: Maverick
r. Joseph Kosinski, US, 2022, 131 min., CinemArt SK

V roce 1986 se zrodila hvězda. Premiéru mělo nejdražší náborové video Námořnictva Spojených států amerických, Top Gun (r. Tony Scott). Tom Cruise si ve filmu zahrál domýšlivého, popudlivého studenta letecké školy, který neposlouchá autority a nebere ohledy na druhé. V jádru ne moc sympatickou postavu dokázal díky svému rošťáckému úsměvu a charizmatu prodat jako nového akčního hrdinu, rebela reaganovské éry.

Civilní jméno protagonisty je Pete Mitchell, ale málokdo ho oslovuje jinak než jeho leteckou přezdívkou Maverick, která se sice zdá přiléhavá, ale ve skutečnosti vyjadřuje spíš zbožné přání. Ano, Maverick je drzý individualista, jaké dřív ztvárňovali James Dean, Montgomery Clift nebo Marlon Brando, později Al Pacino či Jack Nicholson, nicméně se vzdor své povaze rozhodl stát pilotem amerického námořnictva.

Pokud je skutečně takovým buřičem, jak si máme myslet, proč si dobrovolně zvolil byrokratickou rigiditu? Proč vstoupil do prostředí, které vyžaduje uniformitu, konformismus a poslouchání příkazů? Proč chce sloužit represivní moci? Snad kvůli otci, který hrdinně skonal ve Vietnamu… tím by se ovšem jen potvrdilo, že autority, jimiž navenek pohrdá, jsou pro něj směrodatné a chce se jim zavděčit.

Po odhalení, že jeho otec nezemřel zbaběle, ale se ctí, čímž je jeden z velkých vojenských nezdarů Spojených států přepsán na vítězství, Maverick na konci filmu překonává psychický blok, stává se špičkovým letcem a součástí vojensko-průmyslového komplexu. Původní Top Gun glorifikoval individualismus držený na řetězu, sebestředný konformismus, rebelii podřízenou vládním zájmům.

Poslední svého druhu

Tom Cruise byl ideálním představitelem těchto hodnot. Stala se z něj ikona mladých diváků, kteří chtěli být jako on, jak vedle vysoké návštěvnosti (a rekordního počtu prodaných VHS) potvrdil také rapidní nárůst přihlášek k americkému Námořnictvu. Cruise mohl dál ztvárňovat machistické floutky, kteří budou ženám s doktorátem z astrofyziky predátorským způsobem dokazovat svou nadřazenost, ale chtěl se v kariéře posunout.

Místo dalších akčních filmů připomínajících mix reklamy na džíny a MTV videoklipu si vybíral role v serióznějších projektech jako Barva peněz (The Color of Money, r. Martin Scorsese), Rain Man (r. Barry Levinson) nebo Narozen 4. července (Born on the Fourth of July, r. Oliver Stone). Pokračování Top Gunu, a sequely obecně (s výjimkou Mission: Impossible), dlouho odmítal. Jiný směr jeho herecká dráha nabrala až po neslavném vystoupení v show Oprah Winfrey v květnu 2005, veřejném hájení scientologie a kauze s epizodou Městečka South Park (South Park), v níž byl parodován a jejíž odvysílání se údajně snažil pozastavit.

Studio Paramount, se kterým 14 let spolupracoval, s ním v roce 2006 neprodloužilo smlouvu (jež byla ovšem finančně výhodná hlavně pro Cruise, což byl primární důvod). Cruise začal víc dbát o svůj mediální obraz, spolu s Paulou Wagner koupil United Artists a překonal někdejší averzi k franšízám. Většina filmů, které natočil od roku 2010, jsou buď sequely, nebo se u nich alespoň předpokládá, že budou mít pokračování.

Největší úspěch Cruise zaznamenal se sérií Mission: Impossible, ve které publiku unavenému komiksovými filmy plnými CGI nabízí čím dál troufalejší kaskadérské kousky. Okázalé akční scény s praktickými efekty, při nichž riskuje vlastní krk (což ještě náležitě vyzdvihují PR materiály), Cruiseovi vydělaly miliony a vydobyly mu zpět ztracený obdiv.

Dnes se Tom Cruise prezentuje jako jeden z posledních příslušníků vymírajícího druhu velkých hollywoodských hvězd, schopných utáhnout celý film. Kromě komiksových spektáklů se neobjevuje ani v televizních seriálech, na sociálních sítích ukazuje jen práci, ne soukromí a své filmy podobně jako Steven Spielberg nebo Christopher Nolan uvádí výlučně v kinech, kam podle něj patří, ne na streamovacích platformách.

Vybudoval si image profesionála, který bez ohledu na všechny změny v oblasti natáčení, distribuce a propagace filmů stále hraje podle pravidel klasického Hollywoodu a stejně jako svého času Gene Kelly, k němuž se odvolával při uvádění své novinky v Cannes, pořád sází na poctivou práci s tělem a osvědčené mužské archetypy. Nový Top Gun je rozmáchlým stvrzením tohoto sebeobrazu a zároveň snahou více jej oduševnit.

Pohled pod povrch

První Top Gun ještě nevznikal jako film Toma Cruise. Stáli za ním producenti Jerry Bruckheimer a Don Simpson, kterým je někdy připisována (nebo vyčítána) zásluha na tom, jak vypadají současné hollywoodské blockbustery: atraktivní mladí herci a herečky, spousta efektů, soundtrack napěchovaný trendujícími písničkami, jednoduchý příběh s tříaktovou vyprávěcí strukturou…

Top Gun, Flashdance (r. Adrian Lyne) nebo Policajt z Beverly Hills (Beverly Hills Cop, r. Martin Brest) jsou zároveň dávány za příklad učebnicových high-concept filmů s vábivou vizuální stránkou a premisu, již lze shrnout do jedné atraktivní věty, třeba „Star Wars na zemi“ (jak Bruckheimer pitchoval Top Gun). Žádoucí je i jasně rozpoznatelný design (neboli „look“), kterému bude možné podřídit veškeré přidružené produkty.

High-concept nevyžaduje, aby postavy měly psychologickou hloubku. Ta by naopak odváděla pozornost od povrchu, který prodává. Stačí, když budou dobře vypadat. Cruiseův Maverick tohle perfektně splňoval. Nový Top Gun už ovšem není jen pásmo sexy obrázků lesknoucích se stíhaček a mužských hrudí. Víc prostoru věnuje vztahům mezi hrdiny, jejich vzpomínkám, obavám a nejistotám. Proto je klíčové, abychom uvěřili, že postavy mají a vždycky měly víc než jeden rozměr.

Cruiseův protagonista stejně jako Craigův James Bond a jiní hrdinové takzvaných legacy sequelů jako Mizerové navždy (Bad Boys for Life, r. Adil El Arbi, Bilall Fallah), Creed (r. Ryan Coogler) nebo Matrix: Resurrections (r. Lana Wachowski) nově podléhá času. Už není statickou entitou. Nejenže zestárnul, přirozeně, ale také ze všech stran slyší, že budoucnost patří mladým hejskům a dronům. Jeho mladická touha po rychlosti úplně nevyprchala, ale napříč filmem převažuje nostalgické ohlížení se zpět.

Souboj s časem

Již úvodní titulky s textovou informací o elitních amerických letcích a montáží záběrů stíhaček přistávajících na letadlové lodi, které podkresluje modifikovaná verze hudebního motivu Harolda Faltermeyera (přecházející do popového hitu Danger Zone), jsou skoro k nerozeznání od prvních minut původního filmu. Vlastní zápletka následně z 80 % kopíruje nebo variuje děj jedničky. Došlo jen k lehkému přeskupení postav.

Cruise, kterému bude v červenci šedesát a přes svůj mladický vzhled nejspíš sám zřetelněji vnímá přibývající roky, už samozřejmě nehraje studenta. Poté co v efektním prologu překoná rychlost Mach 10, nakrátko se stane nejrychlejším člověkem na světě a zničí supermoderní a superdrahý armádní letoun, je převelen zpátky do Top Gunu, aby své mladé nástupce a nástupkyně učil stíhací taktiku a techniku.

Paradox prvního dílu je doveden ad absurdum. Člověk vyhledávající riskantní situace a nerespektující své nadřízené má sebevědomé zelenáče učit, jak létat a přitom se nezabít. Žádá od nich to, čeho sám není schopen – poslouchat někoho staršího a zkušenějšího. Na nové pozici je sice zprvu nesvůj, ale sotva zjistí, že takto bude moct ve vzduchu blbnout jako zamlada, ochotně do ní zapluje.

Maverickovým úkolem je připravit piloty na úkol připomínající likvidaci Hvězdy smrti ve Star Wars. V blíže nespecifikované zemi vznikla továrna na výrobu obohaceného uranu, která by mohla ohrozit světový mír. Nadzvukové stíhačky jsou pochopitelně jedinou možností, jak ji zničit. Stačí v šibeničním časovém limitu proletět úzkým, přísně střeženým kaňonem a nebýt sestřelen.

Zřeknout se kontroly

Trojice scenáristů, Ehren Kruger, Eric Warren Singer a Christopher McQuarrie, ani neskrývá, že smrtící mise, o níž se dozvídáme jen hrstku nejzákladnějších informací, je zejména záminka ukázat Mavericka, potažmo Toma Cruise, v co nejlepším světle a přesvědčit nás, že stále dokáže udržet tempo s nastupující generací. Možnost, že by Maverick/Cruise přestal být relevantní, představuje větší hrozbu než nepřátelské rakety.

Maverick si od svých kožených nadřízených zosobňujících establishment (a vytvářejících zdání, že sám není jeho součástí) opakovaně vyslechne, že se blíží jeho konec. Coby ducha zašlé minulosti na něj pohlížejí i mladí kadeti a kadetky. Záběry Toma Cruise sedícího s rezignovaným výrazem u baru naznačují, že tomuto přesvědčení sám podléhá. Často je i pomocí extrémně malé hloubky ostrosti izolován od okolí a připomíná osamělý ostrov.

Hnal se rekordy a všechny nechal za sebou. Nemá manželku ani děti, jeho nejlepší přítel – v queer fan fikci i milenec – Goose zemřel při havárii letadla, které Mav pilotoval. S návratem do míst, kde Maverick/Cruise před 36 lety začínal, se vracejí i vytěsněné pocity. Pokud chce zůstat součástí světa, v němž už pro něj zdánlivě neexistují odpovídající role, bude muset zvolnit, nesnažit se pořád jako Ikaros přiblížit Slunci.

Z hrdiny posedlého kontrolou se v pokračování stává člověk uznávající, že je občas dobré nechat věci běžet, jak mu během dojemného setkání radí i starý známý Iceman (Val Kilmer). Zejména kvůli strachu, že se historie bude opakovat, Maverick drží ochrannou ruku nad Gooseovým synem Roosterem (Miles Teller). Nedává mu volnost, která je pro něj samotného tak důležitá, a řídí jeho život.

Dokladem Maverickova prozření a odstřihnutí se od minulosti, kterou se úzkostlivě snažil zakonzervovat (respektive zabránit tomu, aby se opakovala), je jeho rozhodnutí zapojit do útoku na továrnu také Roostera. Předehru k tomuto zřeknutí se kontroly představují scény s Penny (Jennifer Connelly), sympatickou místní barmankou a svobodnou matkou. S ní Mav působí nejzranitelněji a nejvíc obnaženě. Nejen když spolu plují na plachetnici a ona jej učí, jak kormidlovat.

Také další scény s Penny jsou spjaté s vodou, jež je jejím živlem, tak jako se Maverick cítí nejvolněji ve vzduchu. Ovšem právě proto, že jeho letecké dny budou brzy sečteny, protože stárnutí nemůže vzdorovat věčně, musí se vrátit domů, na zem. Jako kovboj, který celý život (vysoko v oblacích) překonával hranice a bránil civilizaci před padouchy. Nejdřív ale mládeži předvede, jak se létá hlavou dolů.

Člověk, ne stroj

Ačkoli jsou těžištěm filmu emotivní okamžiky návratů, sblížení a loučení, nechybějí v něm ani scény se stíhačkami. Není jich málo, jedna od druhé se příliš neliší a vinou rychlých střihů nejsou moc přehledné. Znějí a vypadají nicméně velkolepě a natáčení s opravdovou vojenskou technikou jim dodává tak autentický ráz, až na vlastním těle cítíte přetížení zakoušené herci. Zaměření na těla a tváře postav, sloužících jako orientátory, je stěžejní.

Režisér Joseph Kosinski na rozdíl od Tonyho Scotta (nebo Michaela Baye, když už jsme u toho) tolik nefetišizuje techniku. Ani při akčních scénách neztrácí ze zřetele lidský element. Počínaje Maverickovým smělým úvodním kouskem si všímá, co se při extrémních rychlostech a prudkých změnách výšky děje s lidským tělem. Během akce občas bombastická hudba ustupuje zvukům hekání a vzdychání a postavy se navíc ujišťují, že „úspěch závisí na lidech, ne technologiích“.

Pokud snímek něco fetišizuje, pak akční sekvence, na nichž Tom Cruise založil svou značku – natáčené v co největší míře „naživo“ v reálech, ne před zeleným plátnem ve studiu. Podstatné jsou schopnosti herců a kaskadérů, nikoli triky počítačů. Ultramoderní techniku ve filmu příznačně vyznávají nesympatické postavy jako přísný admirál Eda Harrise, plánující přesměrovat finance do bezpilotních letounů (tak jako šéfové zábavního průmyslu lejí peníze do CGI). Také anonymní nepřítel používá nejmodernější stíhačky páté generace.

Americké námořnictvo už zřejmě není nejvyspělejší na světě, má ovšem ty nejlepší lidi. A na nich přece záleží nejvíc, tvrdí film s úsměvnou polopatičností v době, kdy vedení boje stále víc připomíná odosobněnou videohru. Propagace armády, vojenství a americké výjimečnosti, která mnohé tak iritovala v jedničce, zde pokračuje s podobnou intenzitou, jen má méně křiklavou formu.

Svět sám o sobě

Současně lze druhý Top Gun sledovat jako film odehrávající se mimo zavedené geopolitické souřadnice i mimo konkrétní čas a prostor. Kosinského preference negativního prostoru a liminálních míst nezaplněných civilisty toto bezčasí a odtrženost od reality podtrhuje. Fikční svět jako kdyby vznikl jen kvůli úsměvům a letecké akrobacii Toma Cruise, k němuž se coby ke středu vesmíru sbíhají všechny obdivné pohledy a repliky.

Je to dávno zaniklý svět chlapáckých melodramat, jaká v období klasického Hollywoodu natáčel Michael Curtiz nebo Howard Hawks. Tvůrci jej nechali s velkou láskou k nejosvědčenějším vyprávěcím vzorcům a starému dobrému heroismu obživnout, aby se Maverick – a spolu s ním všichni muži 40+ odkojení prvním dílem a přestávající rozumět přítomnosti – mohli ještě jednou zasnít.

Film bezvadně funguje i díky tomu, že k sobě jeho styl nestrhává pozornost a akce a sentiment, respektive profesní a romantická linie, se v něm střídají ve strojově přesném rytmu. Kosinski se zbytkem týmu neobjevuje nové obzory, sází na osvědčené postupy, které jsou mnohem méně riskantní než ty, kterým dává přednost neohrožený protagonista.

Zpátky na Zem

Možná ale pro vychutnání filmu není rozhodující věk. Po dvou letech domácího sledování všichni toužíme po podívané tak ohromující, že nás zarazí hluboko do sedačky. Cruise, stavícího se do pozice obhájce starých zítřků, je pak lákavé vnímat jako člověka, který spasí Hollywood před Netflixem. Tak jako je Mav ve filmu jediný, kdo může pomoct námořnictvu. Bariéra mezi postavou a hercem se rozpouští.

Pakliže o Maverickovi někdo pochybuje (včetně jeho samotného), tak s ohledem na jeho rozhodnutí učiněná v osobním životě. Promeškal některé šance, někoho jiného o šanci připravil. Nikdo, Harrisova admirála nevyjímaje, ovšem nezpochybňuje jeho letecké schopnosti. Když jde o létání, stává se v očích druhých skoro božskou figurou (nebo mimozemšťanem, za kterého jej považuje chlapec v bistru, kam lehce ožehnutý nakráčí).

Sdílený obdiv k Maverickovi vede také k utužení týmu. S úctou k němu hledí, i když je v rámci motivačního proslovu nabádá, aby si představili, co budou zažívat jejich rodiny v případě, že zemřou v akci. Těžko říct, zda stejně respektující atmosféra panovala na place sedmého dílu Mission: Impossible. Podle uniklé nahrávky, v níž Cruise hystericky křičí na členy štábu porušující proticovidová nařízení, spíš ne.

O to víc se nabízí sledovat nový Top Gun jako nástroj hercovy sebemytologizace. Maverick sice po 30 letech služby kvůli malé disciplinovanosti stále zůstává kapitánem, a ani Cruise se po pokusech z 90. let nepropracoval mezi herce sbírající Oscary, ale sklidil hromadu medailí a vyznamenání. Jako člověk není dokonalý, a film mu proto taky dává příležitost na sobě zapracovat a s minulostí se smířit, ale v tom, co dělá, mu nikdo – nehledě na věk nebo hodnost – nedokáže konkurovat.

Na konci prvního Top Gunu odhazuje Maverick do oceánu Gooseovy psí známky. Emoce, které ho oslabovaly a činily v kokpitu méně soustředěným, musí přes palubu. Top Gun: Maverick se tenhle krok snaží zvrátit. Hrdina opět propadá melancholii a defétismu, ale v závěru projeví větší vyzrálost. Přijímá, že jeho hlavním nepřítelem je čas, jak v jedné replice pro jistotu také zazní, a nemůže utíkat věčně.

Film tentokrát nekončí frajerským odmítnutím (hlubších citů a smrtelnosti), které by hrdinovi umožnilo dál sobě i světu něco dokazovat, ale smířením, zpomalením a zakotvením. Finále už neakcentuje Maverickovu výlučnost, ale jeho napojení na minulost a blízké osoby. Sestupuje z oblaků zpátky mezi obyčejné smrtelníky, kteří jej nově uznávají nejen jako největšího machra v daném oboru, ale také jako přítele, milence nebo náhradního tátu. Nemusíte být Tom Cruise, abyste si přáli něco podobného.