Je deň, keď vyrážam spoznať burlesku a chcem sa aspoň nakrátko oddať jej estetike. Páči sa mi a zároveň je pre mňa ako fotografku (a žurnalistku, ale tento deň som šla fotografovať backstage) dôležité vstupovať do nového priestoru tak, aby som zapadla a pracovala nenápadne. Chcem na chvíľu splynúť, aby som ľudí nevytrhla z rutiny, ktorá je práve tým, o čo sa najviac zaujímam. Pre nich bežný chod vecí, pre mňa nevšedný pohľad.
Neviem však v šatníku nájsť nič, čo by burlesku pripomínalo. Nakoniec (a domnievam sa, že je to presne to, čo sa hodí) vyrážam v zamatovom korzetovom body s hlbokým výstrihom a nohaviciach s pukmi, na nohách mám svoje jediné topánky. Vždy mám len jeden pár. Tieto vyzerajú ako ortopedická obuv z budúcnosti, personál japonských nemocníc by mi mal čo závidieť, do burlesky sa veľmi nehodia a keď som už na mieste, viem, že zapadnem len ťažko. Kostýmy burlesiek sú vyšperkované diela skvelých návrhárov a našinec by sa mohol ukrájať, aby z niečoho doma vyskladal dielo im podobné. Po chvíli však moje obavy opadajú ako slivky, pretože títo ľudia sú zvyknutí na pozornosť a vôbec si ma nevšímajú. Môžem pracovať a nikomu neprekážam, nijako sa neštylizujú. Všetko ide ako po masle. Ich krása je elektrizujúca, a tak sa oddávam estetike duchovne: očami a ušami.
Rozhodla som sa pre túto reportáž, keď mi Kinečko umožnilo venovať sa článkom o miestach so silnou atmosférou, blízkou filmovej. Stáva sa mi, že prichádzam na miesta a stretávam ľudí, ktorí žijú životy filmových hrdinov. Čo sa týka prostredí samotných, teším sa, kam vás, milí čitatelia Kinečka, vezmem. Burlesku som mala rovno pod oknami domu. Pri každej ceste okolo ma neustále z myšlienok vytrhol jej vchod, až som nakoniec neodolala pokušeniu a napísala Davidovi Jahnovi (šéfovi Prague Burlesque) s prosbou o rozhovor. Samozrejme, nechcela som byť len obyčajný divák, neprišla som len za zábavou, lovím atmosféru a učím sa o nových veciach.
Spomenula som si na film Kabaret od Bobba Fosseho, ktorý mi kedysi ukázala moja blízka priateľka, a poznačená optikou filmu som sa pozerala aj na burlesku. Na moje veľké prekvapenie, burleska je niečo celkom iné: k satire sa pridávajú litre žoviálnosti doplnenej ladom presiaknutými pohybmi týchto krásnych žien. Preto (aby ste neboli rovnako pomýlení ako zo začiatku ja) k rozhovoru prikladám niekoľko zaujímavých odkazov reflektujúcich vývoj tohto žánru a tiež moje fotografie.

ROZHOVOR S DAVIDOM

DJ: Šou jsem zakládal v roku 2007. Tehdy se koncept jmenoval Prague Burlesque Night, byli to večírky pořádané na Vinohradské ulici v klubu Bordo. Tenkrát tady ještě nebyli žádné performerky a burlesque kulturu neznal vůbec nikdo. Objevil jsem na youtubu show z Kalifornie, Velvet Hammer Burlesque, kde vystupovali výrazné osobnosti a jejich show byla neuvěřitelně stylová. Udělali k ní krásný vizuál. Ten vizuál mě na tom zaujal nejvíc, byl hodně silným vyjádřením.

Dal jsem dohromady kámošky, expřítelkyně, holky z kapely, se kterou jsem hrával s Brunom Ferrarim. (Vydali jsme tři desky a rozešli se, pak jsem já založil burlesku. Tanečnice, které jsme měli s Brunom Ferrarim, jsem přizval.) Tenkrát to fungovalo tak, že jsempro každou půjčil  kostým z Barrandova, vymyslel jim charakter, postavu, přinesl jim hudbu a v podstatě je „nutil“ k tomu, aby se svlékali. Hned ze začátku to mělo velký úspěch, protože tam začali chodit lidi z alternativní scény a od té doby jsem od toho už neupustil. V klubu Bordeaux to skončilo po roce, když ten podnik zrušil majitel kvůli nějakým architektonickým ambicím. Když mně oslovil nějaký člověk, jestli bychom to nechtěli dělat na lodi, přesunuli jsme se na loď Burlesque boat. Pak jsme byli ještě v jednom baru kousek od Royalu, kde jsme působili 6 let. Tam jsme to začali dělat ve velkém. Holky začaly mít vlastní kostýmy a tím, že se pravidelně vystupovalo, rozrostlo se nám i obecenstvo. Já jsem hodně propagoval burlesku mediálně a prezentoval jsem tuhle alternativní kulturu, která mi přišla v Praze úplně osamocená. Po holkách, které se trochu výrazněji oblékají, hned pokřikují, blbě po nich čumněj… což jako čumí i po mně blbě… Tak jsem si říkal, že Praha je v tomhle zaostalá a že to chce nabourat tenhle stereotyp. Protože tady kohokoliv, kdo dělá striptýz nebo burlesque automaticky hodí do jednoho pytle s pornem, v Čechách hodně rozšířeným. V tom jsou Češi mistři. Porno a prostituce je hodně velký svět a není tu nic mezi. Takhle jsem pochopil své poslání, ve kterém jsem pak pokračoval.

V Royalu jsme teď šestou sezonu. Ten prostor jsem znal léta, ale až v momentě, když ho  převzal nějaký Francouz, který k němu citlivě přistoupil a citlivě ho zrekonstruoval, jsme si padli do noty a od té doby až do teď tam burlesku provozujeme.

ŠM: Ako to tam vyzeralo predtým?

DJ: Je to tam víceméně stejné, ale na začátku to bylo kino. Vlastně to bylo v třicátých letech jedním z prvních kin v Praze. Pak se tam promítala agitační videa, propaganda, což běželo za komunistů a pak po revoluci tam byly různé vesnické diskotéky s disko podlahou. Následně to pak to měli nějací operní pěvci, kteří si tam dělali své árie, až nakonec to tenhle Francouz pojal po svém – a to tak, jak to tam teď máme. Interiér se moc nezměnil, akorát ho čistě vymaloval, koupil tam ty starý křesílka, koberce a trošku zainvestoval taky do světel. Já jsem mu vymyslel třeba kulatý schodiště a svíticí paravány.

ŠM: Mal majiteľ od začiatku ambíciu pozvať tam burlesku?

DJ: On chtěl show a chtěl se přiblížit těm francouzským známým podnikům jako Moulin Rouge, Crazy Horse a Lido. Procestoval celý svět, znal šou z Paříže a Las Vegas a on sám si v Royali produkoval Great Gatsby Show. Byl to takový slabý odvar toho, co jsme dělali my. Měli jsme výhodu kostýmů a repertoáru, takže jsme se jenom přemístili na větší pódium a začalo nám to fungovat. Pak s námi trošku soupeřil, chtěl být lepší, ale neinvestoval do kostýmů a nemělo to příběh, až to nakonec vzdal.

ŠM: Aké príbehy tvoríš ty? Pamätáš si na prvý, ktorý si s dievčatami inscenoval?

DJ: Každý rok má Royal nějaký téma. Já vždy na začátku sezony napíšu text, který to téma nastoluje, a pak na něm děláme. Například první ročník byl… to se přiznám, že si moc nevybavuju. Druhý ročník mi už stouplo ego a hlásal jsem, že Praha dlouho potřebovala vlastní burlesku a varieté a že se rovnáme tomu Crazy Horse v Paříži a sezona se jmenovala Dámy z porcelánu, což byla pocta Jurajovi Herzovi. Vždy se mi moc líbil. No a letošní sezona byla Holywood-Babylon, která vychází z knížek od režiséra Kennetha Angera, kde jsme používali i projekce z jeho experimentálních filmů. Napsal knížku (Holywood-Babylon) o Holywoodu. O úpadku Holywoodu 20. a 30. let, kde dětské hvězdy byly ve skutečnosti těžcí feťáci a sexuální deprivanti. O tomhle je můj text, co z toho se objeví v šou, je další věc.

ŠM: Ako prebiehajú skúšky?

DJ: Holky přijdou s postavou, kterou chtějí dělat, a já jim pomáhám doladit příběh, vybíráme spolu hudbu a pak se to snažím doťuknout tak, aby to navazovalo na moji postavu. Je to takové hodně abstraktní.

ŠM: Tvoja rola je rola sprievodcu predstavením, si vlastne duch, otec šou.

DJ: Jo, master of ceremony. Každý z nás už ale pracuje samostatně. Dva týdny před premiérou začínáme nacvičovat dohromady. Holky se potkají a ukážou si, co vymyslely, pak se snažíme společně najít řešení celý šou, celého příběhu. Týden před premiérou máme 5 generálek se světlem, zvukem a se vším všudy. Pak začínáme.

ŠM: Príbeh sa teda vytvorí skoro sám. Páči sa mi, ako intuitívne k predstaveniu pristupuješ. Keď si hovoril o abstraktnosti, je pri príbehu dôležité vyvolať emócie. Myslím, že pri vašich predstaveniach veľmi silné. Povedal by si, že ešte stále burleska pracuje predovšetkým so sexualitou alebo sa niečo zmenilo?

DJ: V Royalu se to dost změnilo, protože se změnilo taky naše publikum. Je to ve varietním, divadelním prostoru. To podnítilo návštěvy českých diváků, co dřív nebývalo, chodili k nám spíš cizinci. Tuhle sezónu se to překlopilo a chodí na nás spíš Češi. Možná je to tím, že jsme byli v Show Jana Krause. Televize je pořád dost mocná. A co se týče sexuality, už je to spíš profesionální šou postavená na scénografii, na kostýmech, na projevu a sexualita je podle mně druhořadá.

Tím, že je tam hodně smíšený publikum od dvacetiletých po staleté, přes skupinky žen až po staré manželské páry, každý to vnímá úplně jinýma očima. Ti staří lidé vidí toho Jířího Korna a televarieté. Vlastně jsou jenom nasraní, že to není v češtině, ale jinak tam vidí ty staré časy. Mladší lidé to berou jako jistou alternativu, sledují kostýmy a nakonec každá ta holka je úplně jiná a oslovuje jiní lidi. V tom spočívá to umění. Udělat to tak mnohovrstevnatý, že v tom každý objeví něco svého.
Celý děj je abstraktní, ale pokud nosíme každý předem danou ideu v sobě, vždy se do představení promítne. Nemusí se tím pádem pracovat jako při divadelním představení, se scénářem a systematicky.

ŠM: Sú burlesky v Royali študované tanečnice?

DJ: Side dancers by měli být tanečnice, ale jinak jsou to spíš performerky. Například Lady Mousselyca se inspiruje Ditou Von Teese, což je taková vizuálně hezká burleska, chodí po špičkách, má „poťouchlý“ výrazy a její projev je jednoduchý. Já říkám Lady Mousselyce, že je Ditou Von Teese pro chudý. Jediná tanečnice z téhle sezony je Yazz, která studovala břišní tanec v Indii, takže v její představení nalezneme tyhle prvky. Dobře se na ni kouká, je to dobrá tanečnice, ale není to klasicky burleskní. Miss Cool Cat je zaměřená právě na tu klasickou, nebo rock´n´rollovou burlesku.

ŠM: Spájate sa na nejakej úrovni s queer komunitou?

DJ: Jo, máme Prague Burlesque Festival, který je právě založený na gender equality, ale mám pocit, že queer komunita naopak vůbec neinklinuje k nám, že se to nesnaží nijak propojit. Letos například vystupujeme na Prague Pride (5.-11.8.2019),  na Střeleckém ostrově a do nové sezony jsme přibrali drag queen Hayly Strange.

ŠM: Stretávate sa mimo vašej komunity s predsudkami?

DJ: Před šesti lety by bylo nemyslitelné, aby jsme vystupovali na firemních akcích, kam nás tenhle rok začali zvát. Lidi se nám už otevřeli a dá se skoro říct, že jsme v dnešní době už mainstream. Na scénu ale začali přicházet jiné burlesky, u kterých se kvalita výrazně liší, protože to nejsou profesionálky. Hodně se tam najdou holky ze stripclubů, které už to sere být pořád ve stripclubu a chtějí dělat do umění, jenomže to moc nejde… nemůže to dělat kdokoliv. Tyhle holky mají pocit, že můžou bez jakýchkoli zkušeností a příprav vystupovat. Pak z té burlesky bude vždycky čišet lacinost. Bohužel tyhle ženský jsou přehnaně ambiciózní, možná i proto, že tím kamuflují svoji minulost, nebo svoji skutečnou profesi a rvou se všude, ale nic o tom nevědí, nic si nezjistí, mají jeden kostým, který používají deset let, jedno mizerné číslo a vystupují všude. Na tyhle ženský pak ale doplácíme, protože to není kvalitní a pak si, lidi kteří zhlédli tuhle burlesku,  řeknou „nikdy více“.

ŠM: Čo by som teda mala urobiť preto, aby ste ma vzali do Royalu? 

DJ: Uspořádali jsme velký casting. A přišli tam tanečnice z Goldfingers, tanečnice, co dělají moderní tanec, nějaké multitalentované tanečnice, které tančili všechno skvěle, ale v podstatě jsme se vždy shodli na holkách, které jednak uměly tančit, zvládaly kroky, uměly si je pamatovat, ale zároveň k tomu měly něco v očích. Měly šmrnc, byly něčím zajímavé, protože když je to jen ten perfektní moderní tanec, tak to prostě nějak nefunguje. Teď by tě vybíral choreograf nebo choreografka.

Taky Miss Cool Cat dělá akademii, kde učí začátečníky. Dělá taky soukromé lekce a je to podle mně dobrý základ pro začátek kariéry u nás.

ROZHOVOR S VELL SV

VS: Působím jako tanečnice v Prague Burlesque od minulé sezóny – zkrátka jsem přišla na casting.

ŠM: Čo tvoja mama na to, že robíš burlesku?

VS: Moje máma i babička přišly na představení a byly nadšené. Dělala jsem divadlo od malička a ony dvě chodívaly na přestavení, ale tohle se jim líbilo nejvíc. Burleska má skvělou atmosféru. Tak nějak tam mají všichni radost a chtějí, aby měli radost i ostatní, všichni si chtějí užívat života. Takže to není, jako když si sedneš do divadla, ale jsi toho součástí. Takže obě z toho měly tenhle samý pocit. Mé mámě se třeba nejvíc líbila zpěvačka (Coca Valente), co tam byla, protože je skvělá. První měsíc, co jsem tam tančila, jsem pokaždé Davidovi děkovala, že toho mohu být součástí. Prostě jsem nechápala, že tam takhle můžu být s nimi a pokaždé jsem jenom měla crush na jinou holku.

ŠM: Aká je tvoja mama?

VS: Je o hodně větší exhibicionistka než já. Kvůli ní jsem se musela naučit víc otevírat. Takže s burleskou nemá moje máma žádný problém, ani babička a hlavně, já jsem vždycky ráda běhala všude nahatá. Hodně jsem se potřebovala projevovat, jenom to přišlo později. Měla jsem hrozně malý sebevědomí. Ono, ač se to nezdá, jsem hodně stydlivá a až teď začínám nějak dospívat.

ŠM: Takže umenie je to, vďaka čomu rastieš, otváraš sa a dospievaš?

VS: Na jevišti nemusím s nikým mluvit. Mám docela sociální fobii a možná i proto, že jsem hodně empatická, tak se cítím nepříjemně, když jsou okolo lidi, co mi nějak nesedí. Když jsi na jevišti, nemusíš s nikým mluvit, nemusíš vnímat lidi, nebo můžeš, ale nemůžou ti nic udělat. Takže mi jeviště dalo nad tímhle strachem moc.

ŠM: No to je pravda, nemajú na teba dosah. Preto sa dnes pri vstupe do českých barov podpisujú dohody, že si súčasťou predstavenia alebo filmového natáčania. Pokojne sa usadíš a zapáliš si cigaretu. Nikto ti to nezakáže, ani za to (draho) nezaplatíš. To ti vyhovuje?

VS: Mně vyhovuje, že jsem si tím vytvořila vlastní svět, který je hezký. Myslela jsem si, že to všechno musí být pořád takhle a pak jsem zjistila, že si můžeš vytvořit vlastní věci. Takže teď dělám burlesku a performance a pracuji na jednom divadelním představení a tohle je ten svět, který je pro mě ten pravý. Vždy jsem chtěla být součástí burlesky, i kdybych byla měla být jen na baru. Lidi tam fungují úplně jinak a mně teď přijde, že i já funguji jinak. Všichni jsou stoprocentně takový jako v Royalu. Pořád. Není to jejich role.

ŠM: Akým iným veciam sa venuješ? Čo budeš študovať na AVU?

VS: Budu studovat Nová média II. a přijde mi to jako víc otevřená, feministická katedra. Hlavně proto, že to vedou Kača Olivová a Darina Alster. Obě jsou performerky a já jsem se s nimi seznámila už předtím a vím, že to bude hodně zajímavý. Strašně se na to těším, protože už teď jsem dělala pár performance na AVU a vím, že je to tam otevřený a a myslím si, že lidi chtějí, aby se víc mluvilo o věcech doposud nepředjímaných, aby se studenti víc projevovali.

ŠM: Akú performance si robila na AVU?

VS: Visela jsem na provazech. Dělám Shibari (japonská bondáž). Shibari může mít rozměr vázání někoho jiného nebo, že někdo váže tebe, nebo self-suspension. Cez self-suspension jsem se k tomu vlastně dostala. Čím výš se přivážu tím líp a k tomu mám svoji taneční performance ve vzduchu. Pomáhá mi to si třídit myšlenky, no jo a pak jsem mimo, je to trochu holotropní. Po této poslední performance za mnou přišli diváci a říkali „ježíš, to by bylo super, kdybys to dělala nahá!“ a já jsem se moc potěšila, ani jsem nevěděla, že je to v pohodě. Tak příště nahá.

Včera jsme s Káčou a dalšími lidmi fotili pro Blue Paper všichni nazí. Třeba jsme chodili nazí mezi ostatními… bála jsem se, jak na to budou reagovat, ale všem to bylo jedno.

ŠM: Akí to boli ľudia, ktorým to bolo jedno?

VS: Byli to performeři, ti, co tam byli pozvaní. Prostě jsme si povídali a byli jsme u toho nazí. Říkám si, jaké by to bylo krásné, kdyby všichni byli v pohodě s tím, že jsou nazí, ale nahota je tady zakázána. Lidi to hodně řeší. Hodně.

Chodím ráda odhalená a je to taky součást mého vnímání, takhle se cítím líp.

ŠM: Zdá sa mi zaujímavý kontrast medzi tým, že si hanblivá a tým, že rada chodíš úplne odhalená.

VS: Víš, to není nějaká moje stydlivost. Já jsem se nikdy nestyděla být nahá, jen jsem pak měla na to špatné reakce od lidí. A pak jsem byla nucená se zamýšlet nad tím, jestli je to v pohodě. Nevěděla jsem, co všechno se nesmí, když už dospíváš. Pak ti lidi říkají, že bys v restauraci neměla nosit průhledné tričko nebo, že když chodíš moc odhalená, lidem dáváš najevo, že jsi snadněji přístupná. Dokonce mě naposledy dost překvapilo, když mi řekli, že jsem tak v podstatě rajda.

ŠM: V každej dobe existuje nejaká „krása pre všetkých“, ktorá sa nám vryla do mysle a poznáme jej atribúty. Máme radi úzke pásy a hladkú kožu. Čo je pre teba krásne?

VS: Co se týče sexuální přitažlivosti, mne se třeba na ženách nelíbí velký prsa. Co se mi líbí, jsou lidi, kteří nemají ani ženskou, ani mužskou stránku. Androgynní.

Líbí se mi to mnohem víc nebo mě to baví víc, když nepoznáš pohlaví. Fascinuje mě to.

ŠM: Ako pristupuješ ku konceptu queer?

VS: Já jsem chtěla studovat gender studies, ale teď začínám studovat na AVU, kde se tomu budu moct věnovat. Je to blbost, ale například i proto, že jsem bisexuální, tak to mnohem víc vnímám. Když holka chodí s holkou, tak začne vnímat, že se na to lidi nedívají úplně stejně.

ŠM: Inšpiruje ťa telo pri tvorbe?

VS: Upřímně nejvíc mně inspiruje ženské tělo, protože ženské tělo je krásné.

Hodně performance jsem měla založených na tom, že jsem měla crush na nějakou holku, nemusel to byt milostný crush… jen koukáš na člověka a všechno, co dělá, je úplně perfektní. To, že z toho pak vznikne nějaká milostná záležitost, je úplně druhořadé. Inspiruje tě ten člověk samotný, má tak silný charakter, že to z něho tryská, z jeho těla. Z těchto principů vychází má performance s názvem High-voltage Power Lines.

ŠM: Ako si ju vytvorila?

VS: Prvotní impulz byl, když jsem potkala jednu slečnu, Gertie. Z toho, co jsem o ní psala do svého zápisníku jsem pak vytvořila performance, kde hrálo hlavní roli shibari, konkrétně self-suspension a Gertie jsem poprosila, aby k projektu dělala hudbu. Šlo o vzájemné ovlivňování se navzájem a impulzivně to vyvrcholilo polibkem. Celé to natáčel menší dron , který kolem nás létal a zároveň se světelnými instalacemi vysvětloval popis a účel celé performance – kterým je citát z filmu Samotáři – ,,Když se s někým rozejdete, tak u toho člověka necháte kus duše. A ta bolest, to je jak vám ta bolest chybí. Jak bloudí, jak je u někoho jinýho… ona se k vám pak vrátí, ale to trvá dlouho. Někdy ty kousky duše vidím na lidech jako takový malý modrý světýlka. Kousky duší lidí, který vás měli rádi, ale už nemaj.”