Kombinovaný film, v němž se propojují fotografie s kreslenou animací, vznikl jako inscenace výpovědí ženy, reprezentantky střední třídy. Její rodinný život s manželem věčně na cestách za volantem kamionu a vzdalujícími se dětmi se nám předestírá jako série momentů osamění a pokusů se z něj vymanit cestou nevěry. V hlavní roli intimního filmu vystupuje slavná finská herečka Kati Outinen.

Přestože menstruace představuje přirozenou součást života půlky světové populace, v mnoha zemích jde stále o tabuizované téma. Tabu menstruace ukazuje, jak silná je její stigmatizace v Japonsku. Z intimních výpovědí pestrého vzorku žen vyplývá, že neochota tamější patriarchální společnosti vést otevřený dialog o menstruačním krvácení je projevem dalekosáhlejšího problému genderové diskriminace.

Meditativně pojatý experimentální film spojuje ve zvukové stopě výpovědi pěti žen, jejichž život se nějakým způsobem potýká se smrtí. Ať už je to vykladačka tarotových karet, oběť násilného trestného činu, žena obviněná ze čtyřnásobné vraždy, věřící hledající odpovědi ve spiritualitě, nebo žena, která vidí mrtvé. Kulisou pro jejich vyznání jsou jemně stylizované záběry evokující home video.

V červenci roku 1929 zorganizovala v kolumbijské vesničce skupina ševců jednodenní revoluci ve snaze zlepšit životní i pracovní podmínky v zemi. Přestože téměř všechny stopy o události i o revolucionářích, jež si říkali Bolševici Líbano Tolimy, za poslední dekády vymizely, stará pamětnice a anarchistka Aura věří, že jejich boj trvá dodnes. Evokativní hybridní 16mm dokument, v němž se mísí archivní prameny s osobními vzpomínkami, přibližuje historií poznamenané místo, v němž se zastavil čas.

Kwang-Ja si jakožto operátorka korejské linky bezpečí vyslechla za posledních pětačtyřicet let nespočet příběhů zoufalých lidí, kteří byli mnohdy rozhodnuti skoncovat se životem. Jak můžeme pomoci těm, jejichž bolest jsme sami nikdy neprožili? Krátký film sice nenabízí řešení problematiky sebevražd, avšak prostřednictvím evokativních obrazových záblesků umožňuje na chvíli se vcítit do těch, kteří byli smrti tak blízko.

Krátká sociálně kritická mozaika, natočená na 16mm film, sleduje, jak moc se proměnilo společenské smýšlení za poslední dekády a zda jsou rovnost a diverzita v západní společnosti již samozřejmostí, nebo se stále jedná o prázdné pojmy. Film Patricka Tarranta staví do juxtapozice výstřižky z bělošských magazínů minulého století a robotické audiorepliky z online školení o rovnosti, inkluzi a diverzitě pro současné zaměstnance.